O škole

Vstup přes webové rozhraní:
- pro rodiče a studenty
- pro učitele

SGO
třída Jiřího
z Poděbrad 13
771 11 Olomouc
telefon:
 588 501 111
fax:
 588 501 231
e-mail: sgo@sgo.cz
GPS Loc:
 49°35'42.755"N
 17°15'47.324"E

Česko-francouzská
sekce
Pasteurova 19
772 00 Olomouc
telefon:
 588 501 331
e-mail: sgo@sgo.cz
GPS Loc:
 49°35'58.992"N
 17°16'19.766"E

Dnes je

svátek má .


Osobnosti

Osobností Slovanského gymnázia jubilující v lednu 2012 je

Klvaňa Josef, moravský etnograf a přírodovědec, první ředitel kyjovského gymnázia.

(nar. 21. ledna 1857 ve Vídni; zemřel 13. srpna 1919 v Kyjově) prožil své dětství v Lipníku nad Bečvou. Po maturitě na Slovanském gymnáziu v roce 1877 vystudoval FF UK v Praze a následně (s výjimkou školního roku 1891-1892, kdy učil v Uherském Hradišti) vyučoval v letech 1882 - 1898 na gymnáziu v Kroměříži. Od 1. září 1898 až do své smrti 13. srpna 1919 byl prvním ředitelem gymnázia v Kyjově. Svého úkolu se ujal bravurně a za dvě desetiletí v Kyjově vybudoval české gymnázium vysoké úrovně a širokého věhlasu. Po svých národopisných výletech do blízkého okolí začal podnikat i daleké cesty po Evropě (Itálie, Německo, Francie, Švýcarsko, Balkán, Řecko, Velká Británie, Belgie, Holandsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko). Přestože byl k němu osud mimořádně krutý (tragické úmrtí manželky, jeho vlastní částečné ochrnutí po mozkové mrtvici), věnoval se svému gymnáziu i vědecké činnosti s nebývalým nasazením. Dne 16. července 1919 byl Klvaňa znovu postižen mozkovou mrtvicí. Za necelý měsíc později, dne 13. srpna 1919 se tak šlechetný a činorodý život tohoto vzácného člověka, který všechny svoje síly věnoval vědě, studentům a moravskému lidu, uzavřel. Smuteční obřad se uskutečnil za obrovské účasti veřejnosti.

Profesor Josef Klvaňa byl všestranně vzdělaný člověk, který plynně hovořil německy, francouzsky i anglicky, ovládal klasickou latinu i řečtinu. Jeho dílo má úzký vztah ke Slovácku, Valašsku, Hané a Záhoří. Publikoval přírodovědné články v odborných časopisech, psal etnografické články a monografie, přednášel o moravské lidové kultuře. Stýkal se s předními osobnostmi vědeckého a společenského života, do okruhu jeho přátel patřili Alois Jirásek, Adolf Heyduk, Jaroslav Vrchlický, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, František Bartoš a Joža Úprka. Za vynikající pedagogickou práci obdržel od císaře Františka Josefa I. titul vládní rada.

Význam tohoto vědce a pedagoga nejen pro město Kyjov, ale i pro celou Moravu se podařilo vyzvednout v roce 1936, kdy na žádost absolventů školy a profesorského sboru byl Ministerstvem školství ČSR rozhodnuto, že kyjovské gymnázium ponese jeho jméno (za nacistické okupace a během komunistické totality však muselo být odstraněno a škola se mohla k jménu této osobnosti opět hrdě přihlásit až po 39 letech dne 1. září 1992). Pan profesor Klvaňa však nadále požíval v Kyjově a okolí mimořádné úcty, o čemž svědčí mj. skutečnost, že i za hluboké totality, u příležitosti 100. výročí jeho narození, mu byla na původní budově gymnázia v Komenského ulici 549 odhalena pamětní deska, v sále kyjovské záložny proběhla vzpomínková slavnost a v okresním muzeu byla v březnu 1957 výstava o jeho životě a díle.

V den navrácení tohoto čestného názvu škole byla také na budově školy Komenského č. 549 odhalena nová pamětní deska (na místě staré z roku 1957) s Klvaňovým reliéfem od akademického sochaře Václava Adolfa Kovaniče, profesoři školy za spolupráce Vlastivědného muzea Kyjov a Moravského zemského muzea Brno instalovali výstavu věnovanou této osobnosti a připravili osmdesátistránkovou bibliografickou publikaci „Josef Klvaňa - vzpomínka ke 135. výročí narození“. Ani po osmi decenniích od jeho úmrtí studenti kyjovského gymnázia na tuto mimořádnou osobnost nezapomínají a vždy mu při zahájení majálesu věnují vzpomínku u jeho hrobu.

Osobností Slovanského gymnázia, jubilující v prosinci 2011, je

Machát František, PhDr. - kartograf, stř. profesor, průkopník vzdělávání žen

(nar. 25. prosince 1876 v Horce nad Moravou; zemřel v Praze 22. dubna 1935) náležel v první polovině 20. století k předním českým geografům. Po maturitě na Slovanském gymnáziu studoval v letech 1895 - 1900 na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě dějepis a zeměpis. Dobrovolně ale navštěvoval i přednášky z filozofie, českého jazyka a literatury, z estetiky, z německé literatury, pedagogiky i psychologie.

Jako středoškolský pedagog vyučoval v Praze (1900 - 1901), na reálce v Náchodě (1901 - 1906), následně opět na několika gymnáziích v Praze a od roku 1917 až do své náhlé smrti v roce 1935 byl ředitelem Městského čs. dívčího reálného gymnázia Elišky Krásnohorské v Lazarské ulici v Praze 2. Současně byl od roku 1922 lektorem metodiky geografie na Univerzitě Karlově a členem komise pro stanovení úředních názvů míst Československé republiky.

Zeměpisu a jeho vyučování zasvětil celý svůj tvůrčí vědecký život, hojně publikoval a odborné poznatky popularizoval. Do historie metodiky zeměpisu a školské kartografie se natrvalo vepsal jako úspěšný redaktor a spoluautor grandiózní dvoudílné publikace Ilustrovaný zeměpis všech dílů světa. Své odborné studie publikoval i ve výročních zprávách středních škol, na nichž působil. Byl autorem návrhu moderních osnov pro československé střední školy (1925), kladoucích důraz na znalost kulturně vyspělých zemí Evropy a slovanských států. Rovněž byl spoluautorem velkého množství speciálních map, které byly pro potřeby škol vydávány samostatně, nebo v atlasech. Své moderní názory na vyučování zeměpisu uplatňoval i jako autor učebnic pro české měšťanské a střední školy (společně s Josefem Růžičkou) a ve dvou vysokoškolských učebních textech (1932): Úvod do metodiky zeměpisu a Návod k vyučovacímu postupu v zeměpise… . Pro Ottův naučný slovník, který vycházel v sešitovém vydání, zpracoval plnou polovinu map z celkového počtu 44. Po skončení První světové války přepracoval český školní atlas, který aktualizoval o poznatky vyplývající z nového mírového uspořádání Evropy. Následující série zeměpisných atlasů, vzniklá v Machátově spolupráci s předními československými vojenskými kartografy M. Semíkem a Františkem Leixnerem, patří k předním uznávaným světovým dílům. Prof. Machát vydal Malý atlas Československé republiky (1921), Atlas pro školy obecné (1923), Zeměpisný atlas pro školy obchodní a společně s Kamilou Spalovou Vlastivědný atlas pro školy národní. Pro Atlas republiky Československé zpracoval hypsometrickou a politickou mapu. František Machát se podílel i na tvorbě a redakci Nástěnné mapy Československé republiky (1920), Nástěnné mapy střední Evropy, Nástěnné mapy zemských polokoulí, Nástěnné mapy Evropy a Nástěnné mapy Afriky. Měl i významný podíl na Podrobné automapě Československé republiky a příručních map Západní Rusko a přilehlé části Německé a Rakouska-Uherska, Politický přehled Evropy s nejdůležitějšími železnicemi a Politická mapa světa…

Absolvent Slovanského gymnázia František Machát se mimořádně zasloužil o rozvoj československé kartografie, které věnoval nejen veškerý čas, ale i životní energii. Zeměpis chápal jako vědu s přírodovědným základem, ale společenské-hospodářským dosahem. Svou neúnavnou a cílevědomou prací se zasloužil i o občanské a národní uvědomění našich občanů, jimž svým dílem zprostředkoval nové politické, hospodářské a společenské události. Jeho záslužnou práci ukončila 22. dubna 1935 náhlá smrt. V roce 1937 mu byla v prostorách školy (dnes Pedagogické fakulty UK v ulici M. D. Rettigové 4 a 6) nad schodištěm odhalena busta, jejímž autorem byl olomoucký sochař Vojtěch Hořínek. Jeho odkaz vystihují slova, proslovená při odhalení této busty: „Ředitel dr. František Machát nám bude vždy vzorem lásky k vědě, škole a národu.“

Osobností Slovanského gymnázia, jubilující v listopadu 2011 je

Hřivna Vít - emeritní ředitel Slovanského gymnázia

(nar. 10. června 1867 v Příkazích; zemřel tamtéž 23. listopadu 1936)

Jméno Hřivna bylo generacemi studentů Slovanského gymnázia z let 1892 - 1925 vyslovováno s velkou úctou. Humanista, žák a osobní přítel prof. T. G. Masaryka Vít Hřivna, vlastenecky smýšlející profesor latiny a řečtiny, byl v letech 1920 - 1925 váženým ředitelem Slovanského gymnázia. Tento mimořádně skromný, pracovitý a vnitřní bolestí zamlklý muž požíval velké úcty nejen na veřejnosti a v profesorském sboru, ale zejména v kruzích legionářů. I když sám legionářem nebyl, zúčastňoval se všech jejich akcí. Měl totiž syna Božetěcha - legionáře proslulého svým nebývalým hrdinstvím v bojích na sibiřské magistrále od Uralu po Vladivostok…

Pan ředitel Vít Hřivna absolvoval Slovanské gymnázium v roce 1885 (chodil společně do třídy s pozdějším arcibiskupem Leopoldem Prečanem). Po studiích Filosofické fakulty UK v Praze učil na Slovanském gymnáziu v letech 1892 - 1897 latině a řečtině. V ldetech 1898 - 1908 působil na gymnáziu ve Valašském Meziříčí (při volbách do vídeňského parlamentu v roce 1907 se výrazně zasloužil o vítězství prof. Tomáše Masaryka ve volebním obvodu Valašsko). V roce 1908 se vrátil na Slovanské gymnázium Olomouc, na němž byl ve dvacátých letech ředitelem.

Život a dílo pana ředitele Hřivny a jeho syna Božetěcha, jednoho z velitelů čsl. legií na sibiřské magistrále, jsou dokladem vlastenectví a oddanosti demokratickým ideálům (podrobněji v almanachu Primum necessarium…).

Sekce Slovanského gymnázia Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci zve absolventy i příznivce tohoto ústavu na besedu

Budovy Slovanského gymnázia,

na níž Ing. Antonín Škamrada, Ing. arch. Miroslav Pospíšil a současný ředitel RNDr. Radim Slouka promluví o minulosti, současnosti a budoucnosti budov SGO. Beseda se uskuteční v rámci Muzejního čtvrtku 8. prosince od 17 hodin ve Vlastivědném muzeu Olomouc, nám. Republiky 5. Nad akcí převzal záštitu primátor Statutárního města Olomouce Martin Novotný (absolvent SGO 1990).

Osobností října 2011 je na Slovanském gymnáziu

Havelka Jan - historik, archeolog, etnograf, spisovatel, muzejník, středoškol. pedagog

(nar. 22. listopadu 1839 v Lošticích; zemřel v Olomouci 20. října 1886) působil na Slovanském gymnáziu od roku 1870 a podle slov zakládajícího ředitele Slovanského gymnázia Jana Evang. Kosiny byl „perlou jeho profesorského sboru“. Narodil se v Lošticích 22. listopadu 1839 v rodině nadaného malíře, autora i restaurátora cenných kostelních obrazů, uznávaného malíře portrétů, historických obrazů a krajin. Po malířském povolání toužil i mladý Jan. Vystudoval dva roky olomoucké německé reálky, což byla tehdy průprava na malířskou akademii. V roce 1854 dostal od vrchnosti z blízkého zámku v Žadlovicích příslib ročního stipendia 100 zlatých ročně pro studium na olomouckém německém gymnáziu. Zde se nadaný student stal kreslířským pomocníkem prof. Blažeje Kozenna, který byl tehdy autorem oficiálních atlasů pro střední školy. Po maturitě Havelka pokračoval studiem na Vídeňské univerzitě a vypracoval se na „skriptora vídeňského dvorního archívu“ s vysokým platem a definitivou. Jeho první literární pokusy jsou psány v němčině. V Havelkovi však klíčila láska k českému jazyku, vzbuzená vlasteneckým profesorem češtiny na olomouckém německém gymnáziu Vaňkem, v jehož sugestivním podání češtiny jeho žáci nabyli přesvědčení, že „není krásnější řeči na božím světě, než je naše česká mateřština“. Vaňkovým působením si rovněž Havelka uvědomil velké poslání učitele, jenž by měl být “knězem svého národa“.

Za vídeňských studií byl Havelka významnou osobností v krajanských studentských spolcích. Jeho prvním působištěm bylo piaristické gymnázium v Příboře a dalším německé reálné gymnázium v Uherském Hradišti, kde mu byla svěřena i péče o botanickou zahradu. V roce 1870 střídal na Slovanském gymnáziu profesora Jakuba Škodu, který odešel na místo ředitele přerovského gymnázia. Ředitel Kosina ho uvedl do společnosti olomouckých českých vlastenců. Havelka bohatě splnil naděje do něho Kosinou vkládané. Byl předsedou Spolku moravských učitelů a dosáhl jeho uznání jako stavovského orgánu moravského učitelstva. V roce 1873 založil časopis Komenský, v němž sám publikoval a redigoval příspěvky pedagogické, přírodovědné, jazykovědné, historické a zeměpisné. Pro česky mluvící moravský lid a jeho národní uvědomění vydával beletristický časopis Koleda, v němž se svými spolupracovníky šířil českou osvětu, lásku k rodné zemi a lásku k rodné řeči, k bohaté a slavné národní minulosti. Společně se svým tchánem MUDr. Jindřichem Wankelem, který byl badatelskou osobností evropského významu, s prof. Vincencem Praskem a poslancem zemského sněmu P. Ignátem Wurmem založili v roce 1883 Muzejní spolek olomoucký a z darů nadšených sběratelů i první české muzeum na Moravě – Vlastenecké muzeum v Olomouci. Od roku 1886 založil a redigoval i Časopis vlasteneckého spolku muzejního, přispíval do něj průkopnickými studiemi národopisnými a přispěl k poznání pokladů lidového umění na Moravě. Se svou manželkou připravil i výstavu moravských výšivek, která byla opakována v Náprstkově muzeu v Praze. Exponáty okouzlily i uměnímilovnou císařovnu „Sisi“, jejímž přičiněním byla výstava instalována i v Průmyslovém muzeu ve Vídni. Nad málo známou krásou moravských výšivek a krojů žasla celá tehdejší Evropa. Rázem „se z nich - dosud Popelky - stala vznešená princezna“.

Profesor Havelka byl i oblíbeným publicistou a spisovatelem V roce 1887 vyšly jeho Vybrané spisy vychovatelské a vyučovatelské; napsal knihy pro mládež, např. Kratičké dějiny Moravy pro mládež a lid a populární Cesty po Moravě. Své kartografické zkušenosti zhodnotil vytvořením Nástěnné mapy Moravy, psal i statě z estetiky, přírodopisu a literární kritiky. Ilustroval Moravu pravěkou svého tchána dr. Wankla. Psal i beletristické povídky pro časopisy Koleda a Beseda olomoucká. Jeho Sebrané básně vydal posmrtně v roce 1888 V. Houdek. Prof. Havelka je rovněž autorem textu písně Moravě, která se pro svou krásu a citovou hloubku stala „moravskou hymnou“ a jako taková je součástí slavnostního repertoáru našich předních pěveckých sborů. Jan Havelka je i prvním moravským „vědeckým“ turistou. Ve spisu Cesty po Moravě dává pokyny, jak se na cestu připravit a čím se vystrojit. Komentuje výlety na Zábřežsko, na Praděd, všímá si přitom památek od pravěku až po svou dobu. Jeho články a knihy, jichž je cca 250 jsou poučné a cenné i po jazykové stránce.

Když prof. Jan Havelka dne 20. října 1886 ve svých 47 letech předčasně zemřel, byl již kulturním a stavovským školským pracovníkem celonárodního významu. Položil základy pro nově se na Moravě rozvíjející vědní disciplíny - regionální historii, pedagogiku, archeologii, etnografii i muzejnictví. Jako zcela výjimečné osobnosti Slovanského gymnázia bychom si ho měli vážit i my.

Osobností září 2011 je na Slovanském gymnáziu

Babíček Zdeněk - národní hrdina, hrdina letecké bitvy o Velkou Británii
(nar. před 90 lety 7. listopadu 1919; zemřel ve vzdušném souboji při plnění vojenských povinností 15. září 1941)

I když Zdeněk svým založením a zájmy dokazoval, že „nejen studiem živ je student“, na Slovanském gymnáziu měl vždy vyznamenání. Od dětství byl nadšeným skautem a své mimořádné fyzické dispozice uplatňoval ve všech možných sportech (mj. byl bratrancem naší zlaté olympioničky Dany Zátopkové). Jeho největší láskou však byla letadla Hanáckého aeroklubu. Na Slovanském gymnáziu maturoval v politicky napjaté atmosféře roku 1938. Přímo od maturity se při květnové mobilizaci přihlásil do armády. Na naléhání rodičů upustil od úmyslu stát se důstojníkem z povolání a zapsal se na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy.

Když posléze viděl v olomouckých ulicích nacistickou armádu, Zdeněk se zaťatými pěstmi přísahal: „To jim nedaruju. Budu první, kdo poletí nad Německem a budu účtovat…!“ Ctil ideály T.G. Masaryka, na Slovanském gymnáziu prošel výchovou vlastence, legionáře a Sokola, třídního profesora Bohumila Nypla. Rozšiřoval ilegální tiskoviny, spolupracoval s vojenskou podzemní organizací Obrana národa. Zúčastnil se i studentských nepokojů 28. října 1939 a pohřbu svého kolegy MUC. Jana Opletala, šlo po něm gestapo. Ilegálně přešel hranice 3. ledna 1940 a po čtyřměsíční strastiplné cestě přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Libanon a Egypt se přepravil do Marseille. Jako dobrovolník byl ihned zařazen do obranných bojů u 6. baterie dělostřeleckého pluku u Sigeanu. Po kapitulaci Francie se přihlásil k letecké jednotce formované pro boj v Anglii. Projel napříč Francií a z Port Vendres byl přepraven anglickou válečnou lodí do Liverpoolu. Nejdříve pracoval jako mechanik, po zalétání na letišti u Damfries ve Skotsku byl převelen v hodnosti seržanta R.A.F. k 311. bombardovací peruti v Homingtonu. S ní byl nasazen přímo do bojů v letecké bitvě o Británii….

Nejčastěji vykonával nevděčnou roli zadního střelce a s kamarády se střídal v pilotování. V zběsilé letecké palbě se mezi střepinami granátů z tmavé oblohy řítil Zdeňkův Wellington KX-L! Hořely přístavy, potápěly se lodi, bortily se zdi továren, nádraží ležela v sutinách… Zdeněk účtoval! Zúčastnil se 22 bojových letů. 16. června 1941 byl vyznamenán medailí za chrabrost v boji, 10. srpna 1941 obdržel Čsl. válečný kříž za statečnost ( druhým Válečným křížem a Zlatým křížem Junáka byl vyznamenán in memoriam). Dne 15. září 1941 se Zdeňkova posádka přihlásila k riskantnímu úkolu - zničit pýchu nacistického zbrojního průmyslu Waffenwerke Hamburg. Hoši věděli, do čeho jdou. Při vstupu do německého vzdušného prostoru byl Zdeňkův stroj napaden letkou stíhačů Bf 110. Za bezoblačné oblohy, a při plném zatížení bombami nešlo uplatnit letecké mistrovství získané sportovním létáním nad olomouckými střechami. Přesto první dva útoky odrazili… Od tohoto dne žil Zdeněk jen ve vzpomínkách svých kamarádů a v srdcích svých nejbližších.

Až téměř po padesáti letech záměrného mlčení byl Zdeněk Babíček dne 29. května 1991 rozkazem prezidenta republiky Václava Havla povýšen do hodnosti podplukovníka letectva - in memoriam. V Den vítězství 8. května 1992 jsem s přáteli stanul u Zdeňkova pomníčku na vojenském hřbitově u města Kleve na německo-holandském pomezí. Vzdal jsem čest našemu absolventovi, podobně jako ji letos vzdalo 35 studentů Slovanského gymnázia, kteří se zde i se svými profesory poklonili u jeho symbolického hrobu při návratu z nizozemského Veenendaalu a položili vavřínový věnec s trikolórou vlasti, za niž položil svůj mladý život… Po Zdeňkovi Babíčkovi byla v devadesátých létech pojmenována jedna z olomouckých ulic… Budete-li čekat na autobus na zastávce náměstí Hrdinů, pohleďte na dům s prodejnou nábytku (Legionářská 3). V něm prožil své dětství hrdina největší letecké bitvy dějin Zdeněk Babíček, absolvent Slovanského gymnázia, který by se letos 7. listopadu dožil devadesáti let.

Osobností srpna 2011 je na Slovanském gymnáziu jubilující pan profesor

Jelínek Jan, RNDr. - profesor SGO, renomovaný autor celostátních učebnic

Generace studentů Slovanského gymnázia i spolupracovníci vnímají dr. Jana Jelínka jako vzdělaného a moudrého pedagoga s širokou paletou znalostí a se schopnostmi jejich aplikace v souvislostech, který výuku oborů své aprobace - chemie a biologie - povznesl na této škole na nebývalou úroveň. Současně svými nekonformními občanskými postoji byl vždy příkladem charakterního a čestného kolegy hájícího i v složitých dobách minulých zájmy řadových učitelů. V letech 1990 - 1995 se výrazně podílel na koncipování nových školských odborů. Slouží ke cti dr. Jelínka a k užitku Slovanskému gymnáziu, že po listopadu 1989 odmítl nabízené funkce a před kariérou dal přednost uplatnění své odbornosti a bezprostřední práci se studenty ve škole.

RNDr. Jan Jelínek se narodil 27. srpna 1941 v Nových Hvězdlicích na Vyškovsku. Od útlého dětství žije v Olomouci. Po absolvování Střední průmyslové školy chemické v Přerově v roce 1959 pracoval rok jako provozní chemik v podniku FARMAKON Olomouc, odkud odešel studovat chemii a biologii na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého. V té době se aktivně věnoval i vrcholové házené (do roku 1966 jako hráč, v letech 1978 - 81 jako trenér TSM). Prvním působištěm dr. Jelínka byl Ústav pro vzdělávání zahraničních studentů při UK v Praze. Působil zde jako odborný učitel chemie a jako metodik pro výuku chemie. Napsal tehdy učebnici Obecná a anorganická chemie, která vyšla v SPN Praha ve dvou vydáních (1974 a 1976), a byl i spoluautorem učebnice Mineralogie a geologie (SPN Praha, 1975).

Od svého návratu do Olomouce v roce 1976 dr. Jelínek působí na Slovanském gymnáziu. Jeho odbornost, nebývalý přehled v oboru a pedagogické schopnosti spontánně vedly k jeho zapojení do práce Krajské komise chemické olympiády v Ostravě a od roku 2001 v krajském metodickém kabinetu PC Olomouc. I v současnosti je členem pracovní skupiny KÚ zabývající se organizací studentských soutěží a olympiád. Předmětem trvalého zájmu dr. Jelínka byla metodika a didaktika chemie, kterou řešil i ve své doktorské rigorosní práci, kterou obhájil v roce 1986.

Více než tři desetiletí se dr. Jelínek obětavě a s nadšením věnuje práci s talentovanými studenty, která byla během let ve všech kategoriích chemické a biologické olympiády a v Studentské odborné činnosti opakovaně završena úspěchy nejen v okresním a krajském kole, ale i v měřítku celostátním.

Profesor Slovanského gymnázia RNDr. Jan Jelínek je uznávaným odborníkem, jemuž jsou svěřovány recenze učebnic biologie a chemie pro základní, střední i vysoké školy, bývá i respektovaným oponentem výzkumných úkolů řešených na katedrách UP, byla mu dána důvěra k práci v konkurzní komisi pro výběr nových pracovníků kateder UP. Profesní autorita dr. Jelínka směřovala v roce 2000 k jeho jmenování do pracovní komise pro reformu maturitních zkoušek z biologie (CERMAT, ÚIV při MŠMT Praha). RNDr. Jan Jelínek je autorem řady vyhledávaných učebnic biologie pro gymnázia (např. Biologie prokaryot, nižších a vyšších rostlin, hub; Biologie a fyziologie člověka; Úvod do obecné genetiky) i hlavním autorem celostátně používané a mimořádně úspěšné učebnice BIOLOGIE pro gymnázia (od roku 1997 tato učebnice vyšla již v devíti vydáních v počtu 85 tisíc výtisků).

V roce 1997 byl dr. Jelínek příkladem ostatním kolegům i studentům v odstraňování následků škod po povodni, která postihla elokované pracoviště Slovanského gymnázia (budova v Pasteurově ul. 19). V době docházky Jelínkových dětí do LŠU Žerotín byl RNDr. Jan Jelínek jako předseda Rodičovského sdružení této umělecké školy významným spolupracovníkem pana ředitele Šuby a po jeho náhlém úmrtí i velkou oporou nově nastoupivší paní ředitelce v jednáních při předávání stávajícího objektu školy s velmi rezolutním restituentem (řád Dominikánů) a při stěhování ZUŠ Žerotín do nového objektu ve zrekonstruovaných Jezdeckých kasárnách. Současně byl od roku 1985 i členem výboru Kruhu přátel hudby při PKO. V letech 1989 - 2001 jako tajemník přispěl k jeho transformaci ve Spolek pro komorní hudbu. Společně s předsedou SKH univ. prof. MUDr. J. Procházkou, CSc. tak přispíval a dosud přispívá k rozvoji kulturního života občanů města Olomouce.

Osobnost RNDr. Jana Jelínka výrazně přesahuje rámec školy i regionu. Zásadové občanské postoje, činorodá práce a podnětné pedagogické přístupy tohoto vzdělaného a moudrého člověka jsou jedinečným vkladem do života generacím studentů a vzorem všem, jimž povolání učitele je životním posláním.

/CELOŽIVOTNÍ PRÁCE PANA PROFESORA RNDR. JANA JELÍNKA BYLA OCENĚNA 30. BŘEZNA 2005 UDĚLENÍM NEJVYŠŠÍHO RESORTNÍHO VYZNAMENÁNÍ - „KOMENSKÉHO MEDAILE 1. STUPNĚ MINISTERSTVA ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY“, KTEROU MU V PRAZE PŘEDALA MINISTRYNĚ ŠKOLSTVÍ JUDR. PETRA BUZKOVÁ;

U PŘÍLEŽITOSTI DNE UČITELŮ 2011 BYL PROFESOR RNDR. JAN JELÍNEK JMENOVÁN LAUREÁTEM PRESTIŽNÍHO OCENĚNÍ „PEDAGOG OLOMOUCKÉHO KRAJE“./

Významnou kulturní osobností naší školy, jubilující v červenci 2011, je

Janoušková Anděla - učitelka, básnířka spirituálního zaměření a překladatelka

(nar. 9. července 1921 v Lašťanech; zemřela v Olomouci 7. ledna 1999) je absolventkou olomouckého Dívčího reformního reálného gymnázia. Po maturitě v roce 1940 pracovala v kanceláři a v poválečných letech studovala na Masarykově univerzitě v Brně defektologii. Graduovala na UP v oboru speciální pedagogika. Anděla Janoušková je pozoruhodná svým osudem i dílem. Životem prošla téměř nepoznána a svou literární tvorbu vždy chápala a vnímala jako službu. Dominantními rysy její osobnosti byly skromnost a pokora. Učila na školách v Bohuňovicích, ve Šternberku a v pozdějších letech v Olomouci, kde bylo její profesí učitelství se specializací pro žáky vyžadující zvláštní péči.

Od roku 1978 se zcela věnovala literatuře. Studovala literární teorii, zejména teorii verše. Jejímu básnickému talentu byl v počátcích její tvorby nakloněn pozdější laureát Nobelovy ceny Jaroslav Seifert a v Olomouci byl jejím rádcem a překladatelským vzorem básnický tlumočník Dantovy Božské komedie Otto František Babler. Její tvorba se setkávala s povzbudivým ohlasem u knihovníka a bibliofila Bohuslava Smejkala, odbornou jazykovou podporu nalézala ve spolupráci s romanistou Jiřím Látalem a s literárním teoretikem a překladatelem Vojtěchem Gajou. Její tvorba zahrnovala širokou paletu jazyků, z nichž překládala (kromě francouzštiny, němčiny a ruštiny překládala i verše z litevštiny a lotyštiny). Je obdivuhodné, jak bez univerzitní průpravy překládala myšlenkově náročné texty a svými přebásněními udivovala i tehdy, když její texty mohly být porovnávány s klasiky (s Karlem Čapkem, Petrem Koptou, příp. s Karlem Sýsem), kdy jazykové mistrovství Anděly Janouškové získává punc geniality. V roce 1989 vydala překlad veršů francouzské básnířky Marceline Desbordes-Valmorové Žár lásky a lásky žal a přebásněné verše Austry Skujiňové Jako křik ptáka. Vyvrcholením překladatelské tvorby Anděly Janouškové je úctyhodné dílo Modlitby básníků, v níž je soustředěno 145 duchovních textů světové provenience od středověku po současnost. O její pracovitosti a soustředění svědčí překlad prózy Juliena Greena Bratr František (1993), obsáhlý výbor z básní Terezie z Lisieux (1995) a tři díla německého spisovatele A. M. Ballinga Člověče, mám Tě rád (1994), Štěstí (1994) a Bůh má rád veselé lidi (1996). Většinu z nich vydala v Karmelitánském nakladatelství v Kostelním Vydří.

Vlastní tvorbou debutovala v roce 1955 básnickou sbírkou „Kvítí“ (pod pseudonymem Jana Dufková publikovala až do roku 1990). Hravá poetika a vtipné pointy spolu s kvalitními ilustracemi jsou vlastní její půvabné knížce „Nad paletou“ (verše pro děti, 1958). Tristní společenské poměry bývalého režimu vedly k jejímu odmlčení, kdy tato osobnost, vnímaná jako symbol kulturnosti, duchovnosti a svrchované vzdělanosti neměla publikační možnosti a tvořila dvacet let výhradně do šuplíku. Sbírka milostné lyriky „Šeptem a jiné básně“ (1979) obráží krizi v autorčině osobním životě. Preciznost básnického jazyka Anděly Janouškové a vytříbenost její básnické tvorby vyniká ve spirituálně laděné sbírce „Modlitby a kytice“, v níž v cyklu čtrnácti duchovně orientovaných sonetů Kytka pod kříž z jejich prvních veršů vytvořila finální sonet patnáctý. Sbírka vyšla poprvé v Mnichově v nakladatelství PmD (Poezie mimo domov) roku 1986. Pod svým pravým jménem vydala až její české vydání v roce 1992 a následující sbírky Modlitby (1992) a „Po Karmelských stezkách (1995).

Svými překlady z francouzské literatury Anděla Janoušková stojí v řadě umělců, kteří vnímali Francii a její kulturu jako významný inspirativní zdroj k rozvoji české kulturní a umělecké identity. Je osobností, která svou literární prací připravovala živnou půdu pro založení naší bilingvní česko-francouzské sekce. Slovanské gymnázium, jako dědic tradice olomouckých škol, jež byly v minulém režimu zlikvidovány a jejichž studentům umožňovalo dokončit studium, vnímá svou povinnost tuto velkou osobnost české literatury druhé poloviny XX. století, která absolvovala olomoucké Dívčí reformní reálné gymnázium, hrdě připomínat.

Osobností června 2011 je jubilující absolvent Slovanského gymnázia

MIRKO HANÁK - malíř obdivující přírodu

(nar. 26. června 1921 v Martine na Slovensku; zemřel v Praze 4. listopadu 1971)

/přinášíme úryvky z přednášky prof. Ladislava Ruska přednesené na počest jubilanta 26.5.2011/

Česká kultura má obzvláštní štěstí na talentované ilustrátory knih. A jestliže už starší doba nám dala plejádu vynikajících kreslířů - ilustrátorů - připomeňme zde alespoň Mikoláše Alše, Hanuše Schweigera, Věnceslava Černého, Jana Konůpka, Františka Kupku, Josefa Ladu, rázovitého Vrobela a desítky méně či více známých autorů, pak poválečná léta, dokonce i ta, která dnes označujeme jako totalitní, dala tvůrčí příležitost skutečné ilustrátorské elitě i v mezinárodním měřítku. Kdo by ze starší generace nevzpomínal s obdivem na ilustrace Cyrila Svobody, Jiřího Trnky, Zdeňka Buriana, neúnavného Josefa Lady, Karla Svolinského, Oty Janečka, Ludmily Jiřincové, Evy Bednářové, Antonína Strnadla, Michala Rombergra, Jaroslava Lukavského, Jiřího Johna, Zdeňka Sklenáře, Adolfa Zábranského, olomoucké Anny Grmelové, Adolfa Borna a stovek dalších, i mnohem mladších tvůrců, kteří získávali tehdy řadu významných cen u nás i v zahraničí.

Dnes zde chci připomenout jméno Mirko Hanáka, které zazářilo na scéně naší knižní kultury obzvlášť barevnou duhou. Žel, tento umělec žil jen krátce; dožil-li se Karel Wellner svých 51. narozenin, Mirko Hanák zemřel na leukémii nedlouho po své padesátce - a i když má ve svém oboru talentované následníky, tato ztráta je pro naše umění nesmírná.

Je tomu asi něco přes 40 let, kdy Hanák vystavoval své akvarely a kvaše v tehdejší galerii DÍLO naproti pomníku Svaté Trojice na radničním náměstí v Olomouci. Kolem 40 obrázků přírody, z části už využitých v reprodukcích jako ilustrace, bylo tehdy nabízeno za velmi dostupné ceny - dodnes lituji, že jsem si jeden z malých obrázků za pouhých tehdejších 500 korun nekoupil… Dnes, kdy je skvělé dílo Mirko Hanáka 4 desítky let uzavřeno, může mít každá i sebemenší jeho práce mnohonásobně vyšší cenu! Leč nemluvme zde v pojmech tržních - to dílo je významné i slavné svou uměleckou úrovní a hlavně - svým posláním: zřetelně mluví nejen o okouzlení přírodou i jejími živými obyvateli - zvířaty, ptáky, motýly, rybami, které Hanák vyzvedl do naší pozornosti v nádherné kulise lesů, luk, řek, jezer a hor, ale i o úctě k životu vůbec. O to víc cítíme tu osudovou nespravedlnost jeho předčasného odchodu…

Malíř přírody Mirko Hanák se narodil na Slovensku, v Turčianskom Svätom Martině, 26. 6. 1921. Český otec tam byl tehdy ředitelem pily. Své dětství prožil Mirko ale na Moravě, ve Skaličce u Zábřehu. Po základní škole studoval na proslulé Škole umění ve Zlíně - po válce, tedy se zpožděním, na UMPRUM. uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Josefa Nováka. Tento jeho učitel byl dobře znám jako ilustrátor a karikaturista, známým od 30. let doprovodem desítek knih, hlavně historických; byl i zakladatelem známého satirického časopisu Dikobraz.

Ač byl tento profesor výtvarným průkopníkem karikatury, tento rys výtvarného vidění a znázorňování Mirko Hanáka neovlivnil. Dodejme hned - naštěstí. Hanákův bytostný zájem o přírodu - býval vášnivým lovcem, později však „lovcem beze zbraní“, jak jsme ho poznali i z proslulých televizních pořadů „Lovy beze zbraní“ v nichž dominoval spisovatel Jaromír Tomeček - odvedl ho od karikaturní ironie k láskyplnému znázorňování přírody a v ní především zvěře. Neboť neobydlenou krajinu Mirko Hanák maloval zcela výjimečně: jeho talent ho přivedl k mistrnému zachycování živé přírody. A jakkoli nedal vždy na zoomorfní věrnost zobrazených živočichů, vždy je skvěle vystihl v jejich existenční podstatě. Jeho srnci, zajíci, ptáci, motýli i rostliny navíc - sugerují, napovídají, básní… A to se dařilo a daří z našich umělců přírody jen málokomu.

Tajemství výtvarné poezie, které byl Mirko Hanák suverénním tvůrcem, je především v mistrovství zkratky a nápovědy, v mistrovství vynechat nepodstatné a spoléhat na účin hlavních rysů zobrazovaných entit. To se tento umělec naučil snad u čínských mistrů tušové a akvarelové malby, mistrů štětce, který hraje v Číně hlavní roli i v tamním kaligrafickém písmu. Mirko Hanák pochopil i přijal za svou techniku lehkého akvarelového traktátu. Většinou postupoval - při tvorbě volných obrazů i ilustrací, kterých vytvořil mnoho set - takto: na zvlhčený kvalitní papír nasadil nejdříve rozostřená místa pozadí a měkké partie listoví stromů, kožíšku zvěře, peří ptáků, oblohy, terénu. Poté, zatímco tato první fáze zasychala, jemným štětcem „napsal“ (toto slovo zde sedí víc, než „namaloval“) úzké čepele trav, tenké větvičky i obrysy silnějších , obrysy figur zvěře (a ty znal, jako dlouholetý lovec bezpečně) a podobně. A nakonec - to už celek obrazu musel být dostatečně suchý, přesně vedeným perem, kolíčkem, nebo vlasovým štětcem nanesl detaily očí, srsti, drápů, zobáků, kresby na motýlích křídlech, šupiny a ploutve ryb, detaily květů, nebo třeba tykadla hmyzu nebo vousy koček, zajíců a podobně.

Ale hlavně: z nepřeberné škály postojů a pohybů zvířecích figur dokázal vybrat ty nejtypičtější, nejelegantnější a zasadit je do celku kompozice, která pak nabyla i působivosti doslovně lyrické, majíc přitom i zřetelnou kvalitu oné výzvy, kterou v kterési kresbě připsal Max Švabinský: „Přírodu obdivuj vždy a všude“.

Když už jsem zmínil Maxe Švabinského, který nám ve svém díle zanechal velké množství překrásných přírodních motivů – např. kolorovaných kreseb motýlů, je třeba zmínit i další naše vzácné tvůrce v tomto oboru. Je jich dost: Karel Svolinský, který vytvořil celé soubory barevných kreseb květin i ptáků, profesor Antonín Pospíšil, který byl nakladateli velmi často žádán o výzdobu knih o přírodě - vzpomeňme kdysi tak populárních Lesních novin Vitalije Biankiho, které se dočkaly u nás několika vydání hlavně kvůli kráse i přírodopisné hodnotě kreseb Pospíšilových.

A je zde třeba zmínit i zajímavý fakt, že Mirko Hanák našel už koncem svého života následovníky. Jiří Krásl a Zdeněk Brdlík. Ten první rozvinul po smrti Hanákově jeho způsob lehké akvarelové a kvašové malby do té míry, že někdy první pohled diváka byl oklamán - a přece to nebyl doslovný Mirko Hanák. Ten druhý se přece jen lišil, obohatil své ilustrace o kouzlo miniaturních detailů a větší distanci od přírodní reality - nicméně se ziskem ještě větší poetizace a lyričnosti, než se to dařilo Hanákovi. Nikdy bych neodsuzoval tuto částečnou nápodobu či inspiraci: měla by snad Hanákem objevená metoda ilustrační malby zaniknout jeho smrtí? A což se třeba náš Emil Filla neinspiroval kubismem Picassovým tak doslovně, že o něm cizí kritika napsala že je „picassovštější než sám Picasso“? A neučili se staří mistři v zlatém věku staré malby jeden od druhého? Popravdě - jsem rád, že jistý Jiří Krásl dovede malovat přírodu tak jako dávno odešlý Mirko Hanák…

Ten, jehož nedožitých devadesátin letos (2011) vzpomínáme, zanechal po sobě velkou řadu ilustrovaných knih, z nichž některé vyšly i v cizině: Anglii, USA, Japonsku, Německu, Belgii, Holandsku? Finsku, Maďarsku, Polsku i na Slovensku. A také řada cen už za jeho života potvrdila jeho umělecký přínos knižní ilustraci.

Připomenu zde alespoň některé z titulů knih, které ilustroval: Lovcovy povídky (SNDK, 1951) od Skrelického, Bajky (SNDK, 1951) od Saltykova - Ščedrina, Rybaříci na modré zátoce (SNDK, 1953) od Karla Nového, Bajky (SNDK, 1954) od Krylova, Toulky přírodou (SNDK, 1955) od Jana Vrby, Step (SNDK, 1960) od A. P. Čechova, Bílý tesák (SNDK, 1967) od Jacka Londona, desítky knih Jaromíra Tomečka, citlivého spisovatele přírody, jakých je nejen u nás, ale i ve světě málo - a Hanák se s ním setkával ve svých Jeseníkách. Jmenovat by zde bylo možné dlouhou řadu dalších spisovatelů, ale zmíním ještě alespoň publikaci, kde je Mirko Hanák sám autorem i textu: Léto nespěchej (Albatros, 1987)

Pro náš kraj je významné, že kromě prázdnin ve Skaličce u Zábřehu na Moravě, prožil velkou část svého krátkého života v Bukovicích na Jesenicku, kde měl, tak říkajíc vlastní revír - lovecký i malířský - i svůj ateliér.

Jeho dílo je ve sbírkách mnoha galerií, např. Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Okresního vlastivědného muzea v Šumperku, určitě i v Olomouckých sbírkách atd. Ale hlavně: úhrnem statisíce skvostně ilustrovaných knih budou ještě dlouho a dlouho těšit čtenáře i milovníky přírody, jimž právě jeho kresby, malby a ilustrace pomohly otevřít více nejen zrak, ale hlavně srdce pro nádheru a tajemství přírody.

Krátký byl život Wellnerův ještě o něco kratší Hanákův. Ač oba rozdílní, shodovali se v lásce a úctě k přírodě; stopa obou je hluboká. Vydejme se i my - vděčně - po ní.

Osobností května 2011 je na Slovanském gymnáziu pan profesor

KAREL WELLNER - umělec, který oslavil krásu staré Olomouce

(nar. 5. března 1875 v Unhošti u Kladna; zemřel v Olomouci 4. června 1926)

/Přinášíme část přednášky, kterou na počest jubilanta pronesl prof. Ladislav Rusek 26. května 2011/

Ten, kdo jede tramvají číslo 2 nebo 5 od centra směrem k Šibeníku a dívá se, míjeje Čechovy sady na zelenou stěnu keřů a stromů tohoto starého parku, sotva si povšimne nevelkého pomníčku s nepříliš výraznou reliéfní podobou profesora Karla Wellnera. Toto sochařské dílo vytvořil r. 1936 - a tedy právě před 75 roky – tehdy velmi mladý sochař, také Karel jménem a Lenhart příjmením, ze známé umělecké rodiny. Snad bylo tehdy jaksi dobově účelné v rodinách s německy znějícím rodovým jménem dávat i křestní jméno tak, aby v zemi, kde se tehdy úzce prolínala národnost česká s německou, znělo obojí přijatelně – ostatně, tehdy koncem 19. a začátkem 20. století bylo u nás velmi mnoho lidí bilingvisty, tedy schopných mluvit oběma jazyky. Povšiml jsem si kdysi na nějaké rané práci Wellnerově, že ji podepsal Karl, tedy německy; všechen jeho další, nedlouhý život byl však – hlavně od roku 1902, kdy se stal profesorem české matiční reálky v Olomouci – veden v notě české a ve stylu s českým životem Olomouce, jehož centrum bylo silně germanizované…

…Žákem profesora Wellnera byl nějaký rok před jeho předčasnou smrtí i Aljo Beran, který se později sám stal výtvarným pedagogem a jehož výuku grafiky a písma jsem absolvoval v letech 1946-50 na tehdejším Ústavu, později přejmenovaném na Katedru výtvarné výchovy Palackého univerzity. Dovolím si s nadsázkou tvrdit, že byl-li Aljo Beran žákem Wellnerovým a já později žákem Aljo Berana, jsem něco jako vnuk či dědic jeho mimořádně promyšlené výtvarné pedagogiky.

Od Aljo Berana, jehož jakýmsi kolegou jsem se stal od roku 1961 a s nímž jsem se později velmi důvěrně sblížil až po jím navržené tykání (vzpomenu, že jsem mu svými proslovy zahájil řadu výstav, např. v Olomouci, Boskovicích, Opavě a pod.) jsem získal představu o významné a důstojné profesorské osobnosti Wellnerově. Důstojné nejen jeho osobními kvalitami a vystupováním, ale i tehdy obvyklou a samozřejmou autoritou učitelského a profesorského stavu. Středoškolští profesoři bývali - a mnozí dodnes jsou - vědecky erudovanými spisovateli. Připomeňme si historickou beletrii Aloise Jiráska, přírodopisné učebnice Polívkovy i některé knihy dnešních gymnaziálních profesorů.

Zmíněný pomníček v Čechových sadech představuje nám profil vážného pána s knírem a bradkou s pozdviženým obočím, jaký mívají zvídavé oči výtvarníků - realistů. Wellner vedle svého pedagogického odkazu zanechal po sobě významné krajinářské dílo, především grafické. Jeho práce, především leptané grafické techniky, oslavily a dokumentovaly romantickou, starobylou krásu historické Olomouce. Je to například soubor, nazvaný „První album české Olomouce“, obsahující 15 leptů a litografií, vytvořených v letech 1915 až 1919 a vydaných tedy v začátcích první republiky, nebo soubor „Olomouc pod sněhem“. Zde objevil krásu pomníků i staveb staré Olomouce, kterou přísný kontrast temného kamene, ozdobeného a akcentovaného bělostnou sněhovou pokrývkou, nejen podtrhuje, ale i jaksi zbásňuje.

Některé ze starých leptaných kovových desek Wellnerových se dochovaly a před třemi desetiletími byly pro zájemce v omezeném počtu tzv. novotisků vydány; i když pochopitelně nejsou podepsány, jsou dnes cenným artefaktem řady soukromých sbírek.

Karel Wellner se ovšem nezajímal jen o motivy staré Olomouce. Jako člen Sdružení výtvarných umělců moravských a také Jednoty výtvarných umělců v Praze měl kontakty s mnoha kolegy – výtvarníky a zvláště se přátelil s krajinářem Aloisem Kalvodou, s nímž podnikal prázdninové malířské pobyty na jižní Moravě. Zaznamenány jsou pobyty v Radějově, Petrově a Rohatci, lokality v okolí Hodonína. Sám putoval za motivy po řadě moravských měst - Brně, Znojmu, Jihlavě, Telči, Kroměříži, Přerově, Litovli, Uherském Hradišti, Šternberku, Frýdku, Bystřici pod Hostýnem, Hranicích, Vyškově, Příboru, Zábřehu, Břeclavi, Lednici, Mikulově i jinde. Prakticky je to celá Morava - kresby z těchto výprav shromažďoval pro velké „Album moravských měst“.

Pokud mu to chatrné zdraví dovolovalo, zajížděl do galerií v cizině. Od mládí zápasil s plícní chorobou a je otázkou, jak s tím vlastně mohl učit (šlo zřejmě o tuberkulosu, dlouhá léta v mírném stádiu, nakonec však vedoucí k předčasné smrti). Poslední cestu - do Francie a Itálie - podnikl necelý rok před smrtí, která uzavřela jeho dílo roku 1926, letos 14. června to bude právě 85 let.

Celou záslužnou a kulturně významnou činnost Wellnerovu lze rozdělit na činnost pedagogickou, publikační a výtvarnou, která spočívá v kresbách, grafických listech i malbách – dohromady je to několik tisíc prací, z nichž mnoho je uchováno v galeriích nebo soukromých sbírkách.

Rád bych zde vzpomněl na jednu podrobnost Wellnerovy činnosti, zajímavou právě pro blízkou oblast Olomouce. Jde o jeho opakované pobyty na tzv. Horní Boudě, hlavně, kolem roku 1915, tedy za 1. světové války. Vojenskému nasazení unikl profesor Wellner právě pro zmíněnou plícní chorobu.

Horní Bouda - Oberbaude, jak ji nazývali němečtí lidé z okolí, stojí dodnes, byť v nedobrém stavu. Jedeme-li od Vésky vzhůru po silnici, kterou prý postavili za první světové války italští dělníci na místě kamenité stezky, nazývané „Stará cesta“, mineme nejdříve Dolní Boudu, pak odbočku doprava, vedoucí na Pohořany, a po strmém úseku, který činí v zimě vozovku těžko sjízdnou, dospějeme k nevelké budově, v jejímž podkroví byla zřejmě nájemní místnost, zatímco v šenku v přízemí nacházeli odpočinek i občerstvení vozkové, kteří se tam zastavovali se svými povozy od Jívové i od Pohořan, vzdálených lesní cestou sotva 2 kilometry.

Wellner zde v letech 1912 až 1925 - tedy až nedlouho před smrtí - nacházel náměty lesních interiérů, které zachycoval mistrně ovládaným perem a které pravděpodobně hodlal později převést do grafických technik. Jsou to kresby velmi jemné a námětově blízké realismu Mařákovu, ale i s náznakem impresionistického vidění. Jakkoliv je impresionismus záležitostí především barevnou, malířskou, jistá světelná prchavost Wellnerových kreseb má cosi z optické dojmovosti prchavé chvíle a proměnlivého denního světla, což činí právě impresionismus odlišným od realismu.

Mnoho z těchto kreseb, dnes prakticky neznámých, je snad roztroušeno po soukromých sbírkách. Jsou to motivy lesa, lesních cest a mýtin, jakých je v historii našeho umění málo - rád bych zde vzpomněl jméno Arnošta Hrabala, kněze - grafika, dřevorytce, který prohnán nepřející mu církevní vrchností po tuctu farností severní Moravy a Slezska, dožil nakonec na faře v Buchlovicích; Arnošt Hrabal byl dobře znám a reprodukován i ve Vídni.

Kromě těchto dvou jmen bychom ovšem našli v historii našeho umění i řadu dalších umělců, kteří se lesu a přírodě vůbec intenzivně věnovali - příroda je námět věčný i vděčný - ale interiér lesa s nepřehledným množstvím detailů a světelných i barevných odstínů je obtížným námětem, který odrazuje spěchající, netrpělivé moderní výtvarníky. O jednom vynikajícím, který si osvojil klíč k zachycení přírodních krás v působivé zjednodušující, ale mimořádně krásné formě, o ilustrátoru Mirko Hanákovi bude zde řeč v následujícím medailonu.

Karel Wellner přes svůj krátký život zanechal hlubokou stopu právě v našem městě, byť nebyl olomouckým rodákem.

Narodil se v Unhošti u Kladna 5. března 1875 - loni to bylo 135 let. Maturoval na reálce v Praze a potom vystudoval na technice obor strojových staveb. Tuto profesi však neuplatnil, protože převážily zájmy výtvarné. Stal se jakýmsi asistentem či suplentem kreslení na reálném gymnáziu v Praze, přičemž začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole. Roku 1902 se uvolnilo místo na české reálce v Olomouci a od tohoto roku se sedmadvacetiletý Wellner stává občanem, ale i zaujatým obdivovatelem Olomouce a Moravy vůbec.

Patřil k oněm vynikajícím pedagogům, kteří se nespokojili výkonem učitelského povolání. Napsal několik pojednání o perspektivě, kresbě a krajinomalbě, které byly uveřejněny v „Pedagogických rozhledech“. Některé jeho teoretické práce byly vydány i v Německu - Wellner byl jako mnoho intelektuálů za Rakouska, vlastně bilingvista.

Můj učitel, docent Aljo Beran, mluvil o Wellnerovi vždy s vděčnou úctou - zachovejme dobrou památku profesora Karla Wellnera i my.

Sekce Slovanského gymnázia VSMO
si Vás dovoluje pozvat na
Vzpomínkový večer věnovaný výtvarným osobnostem
České reálky Olomouc a Slovanského gymnázia

Karlu Wellnerovi a Mirko Hanákovi,

jejichž život a dílo přiblíží
emeritní výtvarný pedagog PdF UP prof. Ladislav Rusek.
Vzpomínka se uskuteční v rámci Muzejního čtvrtku
dne 26. května 2011 od 17.00 hodin na Katedře historie FF UP
(v budově bývalé chlapecké základní školy „Na Hradě“ vedle chrámu sv. Michala)

Osobností Slovanského gymnázia v březnu 2011 je absolvent z roku 1950

Václavek Ludvík E., PhDr. – germanista, literární historik, univerzitní profesor, laureát Herderovy ceny za literaturu

(nar. 28. dubna 1931)

(Přinášíme laudatio k výročí životnímu jubilanta z pera univ.prof. PhDr. Ingeborg Fialové-Fürstové)

Když jsme před deseti lety slavili 70. narozeniny prof. Václavka, sešla se plná aula gratulantů a přátel z univerzity i zvenčí, z Olomouce i širokého okolí. Laudatio tehdy pronesl americký germanista prof. Strelka (vzpomínám si, že ve vtipné řeči porovnával různé historické i současné Ludvíky a že mu vedle Ludvíka Sličného a Ludvíka Krále slunce a Ludvíka Bavorského a mnoha dalších vycházel jako nejmilejší Ludvík, Ludvík Václavek), poté se na počest oslavence konala několikadenní vědecká konference o moravské německé literatuře, vyšel sborník příspěvků této konference a sborník studií prof. Václavka. Když mi letos v zimě prof. Václavek naznačil, že si tentokrát žádnou velkolepou oslavu nepřeje, vzpomínám si, že jsem mu poněkud hubatě odpověděla, „Ludvíčku, to je dobře, protože bys nás při své vitalitě brzo zruinoval.“ To byla odpověď samozřejmě nepřiměřená, protože skutečnost, že máme na katedře germanistiky, na univerzitě Palackého, v Olomouci Ludvíka Václavka, by se měla oslavovat každý měsíc, ba každý týden, ne-li každý den. Jsou pro to dobré důvody – uvedu jen ty svoje (samozřejmě úzce spojené s pracovištěm, na kterém oba působíme, s katedrou germanistiky) a bude jich sedm – jako dní v týdnu:

Tak tedy 1., pondělí: Olomoucká germanistika je – jazykem soudobých médií – dynamicky se rozvíjející obor, pracoviště s vyhraněným vědeckým profilem s množstvím úspěšně řešených výzkumných projektů, s množstvím zahraničních styků a partnerů a s dobrým jménem v tuzemsku i v zahraničí. To, že jsme v minulých letech dosáhli jistých úspěchů a jisté prestiže je jistě dáno tím, že se na chodu katedry – tom všedním výukovém i vědecko-výzkumném – podílí celý tým zapálených a obětavých spolupracovníků, tým složený z graduovaných kolegů i ze studentů, doktorandů i magistrů od 1. ročníku studia. Ludvík Václavek je pak středem tohoto týmu – ne snad v tom smyslu, že by se kolem něj vše točilo jako kolem slunce a že bychom ho stále obskakovali – , nýbrž je spočívajícím středem, který vše usouvztažňuje a dává naší práci smysl. (Asi tak, jak to před mnoha lety vyjádřil velký německý aforistik Georg Christoph Lichtenberg: „Na každé fakultě musí být aspoň jeden velmi schopný člověk. Jsou-li panty z pořádného kovu, může být vše ostatní už ze dřeva.“) Obklopen katederním týmem ztělesňuje LV tu nejtradičnější univerzitní konstelaci, vztah mezi učitelem/mistrem a jeho žáky, jeden z nejpodstatnějších a nejvzácnějších mezilidských vztahů vůbec, který se z dnešního – mnohdy odosobněného a jen k pochybnému ekonomickému výkonu napřaženého – školství namnoze vytrácí. Každé pondělí bychom tedy měli oslavovat LV jako univerzitního mistra, který tuto tradiční hodnotu ztělesňuje svým nejlepším příkladem.

2., úterý: LV je rezervoárem vědění všeho (nejen germanistického) druhu, do té míry, že o něm kolují vousaté anekdoty typu „když to nenajdeš v Brockhausu či v Ottovi, jdi se zeptat Ludvíka“ a „není potřeba počítačových databank a internetu, když máme Ludvíka“. Nebýt L vědění o olomoucké, moravské německé literatuře a jejím kulturně-společenském kontextu, nikdy bychom se do našeho výzkumu nemohli ani pustit. A ještě i dnes, sedm let po založení „Arbeitsstelle“, sedm let po zahájení důkladného, plošného výzkumu je LV schopen zaplňovat naše bílá místa tím, co zkrátka (jakoby zničehonic) ví. Každé úterý bychom tedy měli vzdát hold hodnotě, která se dnes pohříchu přesouvá z hlav do počítačových databank, hodnotě klasického vědění a vzdělání, kterou LV reprezentuje v míře dokonalé.

3. středa: Nejde totiž jen o pouhé vědění a vzdělání: o hromadění, třídění, usouvztažňování a pamatování si faktů ze všech možných oborů lidského ducha, (ačkoli v Ludvíkově podání je toto umění dovedeno k dokonalosti a pro jeho žáky, kteří by snad v nějakém ohledu chtěli být jeho následovníky, je tato dokonalost dokonce místy maličko deprimující, neboť je nedosažitelná). Jde hlavně o to, jak s věděním a vzděláním zacházet: totiž moudře a rozvážně. Mnohokrát jsem měla možnost pozorovat, poslouchat LV při zasedání různých grémií moudrých (i rádoby moudrých), ať se jednalo o zasedání vědeckých rad, konference, sympozia či doktorandské semináře: L se nikdy nepředvádí jako nějaký bohorovný vševěd (ačkoli by – na rozdíl od jiných, kteří to zhusta a rádi dělávají – i mohl), nerýpe, nesekýruje, nehádá se (až na výjimky, které zmíním později ), nýbrž vahou svých vědomostí a své vzdělanosti usměrňuje, rozkrývá rozumnou perspektivu, nachází a vyslovuje podstatné. Každou středu bychom se tedy měli v úctě sklonit před moudrostí, která je vyšším stupněm a nejvyšším cílem vzdělanosti a kterou nelze naučit – jen ji na LV obdivovat a užívat si jí ve styku s ním.

4. čtvrtek: Vědění, vzdělanosti a moudrosti nelze naučit, ani k ní nelze – ačkoli je toto nesprávné přesvědčení velmi rozšířeno – nějakým samospádem (samospádem stárnutí) automaticky dojít, nýbrž je k tomu zapotřebí mít jisté předpoklady. Dva základní jsou zvědavost píle, jimiž oběma LV oplývá v míře hojné. Když tak člověk někdy uprostřed všedního dne pobíhá od jednoho úředního nesmyslu k druhému a říká si, že na nic nemá čas, a zjišťuje, že ho všední úřední a organizační povinnosti zahltily a otupily natolik, že ho vlastně už ani nic nezajímá, je – byť krátký – hovor s L jako objevit pramen čerstvé vody: Zajímá ho všechno od prehistorie starých národů po moderní – třeba – biologický a technický výzkum, přečte všechno, pamatuje si všechno a celým svým habitem připomíná člověku, který již umdlévá v povrchnostech, že svět kolem nás je zajímavý a že stojí za to, být na něj zvědavý, informovat se o něm, neúnavně přemýšlet o jeho souvislostech. Ve čtvrtek tedy vzdejme hold zvědavosti jako základnímu předpokladu k tomu, aby se člověk vůbec něčemu naučil a mohl být potažmo vzdělaný a moudrý.

5., pátek: Přemýšlet o souvislostech světa, smysluplně vážit a zpracovávat nové – se zvědavostí získané – informace lze jen tehdy, má-li recipient/ pozorovatel světa v sobě pevný intelektuální, emocionální, hodnotový a (kdyby to slovo nebylo tak odporně zprofanované komunistickou hantýrkou, řekla bych) i světonázorový střed. V tom se právě člověk liší od computeru (kterýž rozdíl se snažíme vysvětlit studentům, někdy bez valného úspěchu), v tom se Ludvík Václavek liší od mnoha jiných (také) chytrých a vzdělaných, kteří toho také spoustu vědí, spoustu přečetli a spoustu si pamatují. Spočívaje ve svém pevném středu, je LV okamžitě schopen vidět v moderně se tvářících teoriích, většinových názorech, statistických faktech a rádoby věčných pravdách to, čím mnohdy skutečně jsou: nesmysly, nebezpečné podvody, populistická demagogie, statistická hrou s důvěřivostí lidí, kteří neumějí počítat ani samostatně myslet. Konfrontován s takovými výdobytky informačního boomu moderního světa či s jeho nositeli, je LV schopen a ochoten se hádat i zvýšit hlas tehdy, kdy je třeba. Jen zdánlivě je dnešní bitva moudrosti, rozumnosti, pravdy a sebeúcty proti nesmyslům, lžím, polopravdám a znevažování hodnot méně náročná a méně nebezpečná než kdysi, tehdy před rokem 1989, kdy se LV s hrstkou stejně statečných bránil jejich náporu v poměrně brutálnější podobě. Každý pátek si tedy opakovaně važme skutečnosti, že máme ve svém středu člověka, který je bystrozrace schopen oddělit pravdu od lži a hájit pravdu, tam kde je třeba. Zejména ve studentském prostředí je to nedocenitelná hodnota.

6., sobota: To, co vždycky zajímalo LV enormně, snad nejvíc ze všeho, je – Olomouc. Historie města od jeho prapočátků (vzpomínám si, jak jsem loni v létě při nějaké konferenci v Německu zcela konsternovala jakousi italskou germanistku tím, že jsem citovala LV, že „Olomouc se sedmi tisíci lety nepřetržitého lidského osídlení je starší než Řím“), Olomouc jako místo setkávání i střetávání kultur, německé, rakouské, české a židovské, Olomouc jako genius loci, který dal vzniknout umění, dílům literárním (v jazyce českém i německém), hudebním, architektonickým. Je nesmírně zábavné chodit po Olomouci v L doprovodu, který ke každé ulici, ke každému domu zná jeho historii anebo alespoň pár historek a mýtů. L znalost Olomouce se samozřejmě vtěluje do výzkumu, jak našeho literárního, tak do historického (LV je jedním z autorů chystaných akademických dějin Olomouce, jedním z autorů výstavy, kterou chystáme do MU na příští rok, Literární toulky německou Olomoucí, zdrojem informací pro všechny německé televizní štáby, které přijíždějí do Olomouce natáčet filmy např. o Petru Haertlingovi atd.). Pro mě ovšem, která jsem – v dětském věku odstěhována z Moravy - prožila dětství a mládí v málo pohostinných západočeských Sudetech a stala se Olomoučankou až v době studií (a i to s pětiletou německou peripetií), je L vazba na Olomouc ještě mnohem záviděníhodnější, neboť se v ní projevuje jedna ze základních životních hodnot, - dnešním světem člověku tolikrát brutálně upíraná a namnoze i skandalizovaná jako příliš archaická a nemoderní – emocionální, ale i hluboce reflektovaná vazba na rodiště, kraj, místo, město, vlast. Každou sobotu bychom tedy měli na chvíli zapomenout na moderní řeči o mobilitě, kosmopolitě a globalizaci a při pohledu na přesvědčeného Olomoučana LV uznat vysokou důležitost vztahu člověka k prostředí, ve kterém je doma.

7., neděle: LV je nejlepším důkazem toho, že nemusí mít nutně pravdu kulturní pesimisté všeho druhu (jako třeba Schopenhauer a Spengler), že poznání a hluboké vědomí souvislostí nutně vede k zahořklosti a takovému či onakému prokletí absurdního a zvráceného světa. Nikoli: L je svým příkladným optimismem (jehož základem je samozřejmě přesvědčení o duchovním, smysluplném základu tohoto světa), radostí a veselím (někdy i velmi bujarým) schopen nalévat do lidí ve svém okolí energii a radost ze života, když se tento někdy jeví jako ponurý a šedý.

Každou neděli tedy mějme radost ze života, tak jako ji má Ludvík a mějme radost, že ho máme mezi sebou.

Ingeborg Fialová-Fürstová

Osobností března 2011 je na Slovanském gymnáziu

Böhm Jaroslav, PhDr.,doc.- ředitel Archeologického ústavu v Praze, akademik ČSAV

(nar. 8. března 1901 v Holešově; zemřel v Praze 6. prosince 1962) se od mládí živě zajímal o moravskou minulost. Při studiích na Slovanském gymnáziu ve válečných letech (maturoval 1919) ho významně ovlivnil kustod olomouckého Vlasteneckého muzea, vášnivý archeolog Jaroslav Palliardi. Následně se věnoval na FF UK v Praze archeologii u profesora L. Niederleho (doktorát 1924). Už od roku 1923 pracoval ve Státním archeologickém ústavu, který od roku 1939 řídil a kde setrval až do své náhlé smrti.

Rozsah Böhmova zájmu byl značný (od pravěku až po středověk). Předmětem jeho stěžejního zájmu bylo období halštatské a laténské (tedy starší a mladší doba železná) v Čechách a na Moravě. Nejprve se zabýval Lužickou kulturou, posléze zasáhl do výzkumu téměř všech období pravěku.Vedl, či zúčastnil se řady velkých archeologických výzkumů, např. v Kuštanovicích (na Podkarpatské Rusi), v Nitře a v Domici na Slovensku, na moravském Starém Hradisku, a v Čechách v Libušině a v Kobylech.

Dr. Böhm propagoval plošné terénní výzkumy vedené moderními metodami a provázené patřičným zázemím a technickou dokumentací.

Po 2. svatové válce se mu podařilo, vzhledem k příznivým podmínkám vyplývajícím ze zvýšeného zájmu o českou a slovanskou minulost, prosadit řadu rozsáhlých terénních výzkumů a po vzniku ČSAV (byl spoluzakladatelem ČSAV a jedním z prvních akademiků) zřídit expozitury archeologického ústavu v Mostě, v Plzni a v Opavě. Získaný bohatý výzkumný materiál systematicky zpracovával vědecky i popularizačně. K jeho nejvýznamnějším dílům patří Základy hallstattské periody v Čechách (1938), Staré Hradisko I, II, III (1936 a 1937), Kronika objeveného věku (1941), Naše nejstarší města (1946).

Po válce přednášel i na obnovené olomoucké univerzitě. V roce 1958 mu byl udělen Řád práce (Díla, která napsal v 50. letech jsou bohužel silně ovlivněna marxismem a poplatná své době).

Osobností února 2011 je na Slovanském gymnáziu

Kořínek Karel - ředitel Slovanského gymnázia, předseda spolku Žerotín

(nar. 15. února 1856 v Olomouci; zemřel tamtéž 2. února 1920) na Slovanském gymnáziu maturoval v roce 1874. Po vysokoškolských studiích byl nejdříve suplentem a pak profesorem latiny, řečtiny a češtiny na brněnském gymnáziu. Odtud přešel řídit gymnázium v Třebíči a v roce 1908 převzal řízení Slovanského gymnázia. I když měl uzavřenou povahu, tak rozsáhlými znalostmi literární historie, svou rozsáhlou publikační a veřejnou činností posilující české národní sebevědomí si získal oblibu zejména u studentů vyšších ročníků.

V tehdy převážně německé Olomouci bylo Slovanské gymnázium institucí ideově úzce spjatou s českým kulturním životem. Ten je v Olomouci spojován především s pěveckým a hudebním spolkem Žerotín, jehož předsedou byl od roku 1910 právě pan ředitel Kořínek. Společně s profesorem hudební výchovy J. Waltrem organizoval každoročně „Akademii žáků českého gymnázia“, na niž účinkovali nadaní houslisté, klavíristé, pěvecký sbor i recitátoři. Důkazem obliby těchto pořadů u českého obyvatelstva je jednak velká návštěvnost těchto akcí i pochvalné kritiky v předválečném tisku.

Pan ředitel Kořínek obnovil tradici studentských „Majáles“ na Sv. Kopečku, spojených s veselým programem se zpěvem a taneční zábavou. Organizoval i přednášky o významných spisovatelích a jejich vlivu na národní uvědomění českého obyvatelstva..

Za pana ředitele Kořínka - kromě nesmlouvavě vyžadované disciplíny - nebyl život na Slovanském gymnáziu tak šedivý, jako jeho chodby a třídy v nižších patrech. Z přízemí o přestávkách voněly párky a jiné dobroty prodávané panem školníkem, v zimě se ozýval rachot uhlí, přikládaného z plechových věder do velikánských kamen ve třídách. Mezi hemžícími se studenty pobíhal páně ředitele černobílý pes Pegas, žadonící něco na zub od svých studentských dobrodinců. Tento pes pozoruhodného vzhledu a neurčitého původu vynikal úžasnou inteligencí. Sám si např. naskočil do tramvaje u hotelu Palác a bezpečně si dojel pro svého pána do kavárny Národního domu!

Pan ředitel obýval se svojí manželkou a šesti dětmi prostorný byt ve druhém poschodí gymnazijní budovy, kde se tehdy svítilo plynem. Ve své rodině byl vůdčí a určující osobou, nekompromisně vyžadující pořádek a dobré studijní výsledky. Se svými dětmi sdílel i vlastní záliby a tak obohacoval jejich život o lásku k hudbě a k literatuře. Na rodinných procházkách je seznamoval s historií Olomouce, na prázdninových pobytech v Tišnově, příp. v Orlických horách s nimi nevynechal žádné z památných míst nebo přírodních zajímavostí.

Události První světové války a neovlivnitelný úpadek gymnázia nesl pan ředitel Kořínek velmi těžce. Ihned po vzniku samostatné ČSR se pan ředitel Kořínek s profesorským sborem energicky podílel na konsolidaci válkou zdevastované školy. Jeho náhlá smrt v roce 1920 však jeho úsilí i plány do budoucna přervala…

Pamětníci z let působení pana ředitele Kořínka na Slovanském gymnáziu si svá přátelství z lavic Slovanského gymnázia uchovali po celý život. Přátelství, solidarita a vzájemná pomoc byly totiž mnohdy jedinou světlou jistotou v následujících nelehkých dobách hospodářské krize, v hrůzách dalšího válečného konfliktu i v složité době následující…

Osobností ledna 2011 je na Slovanském gymnáziu

Leopold Prečan, ThDr. – docent, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský

(nar. 8. března 1866 ve Velkém Týnci; zemřel na Sv. Kopečku u Olomouce 2. března 1947) se ke svému postavení vypracoval mimořádnou houževnatostí, inteligencí a pílí. Na svůj prostý selský původ byl tak hrdý, že tři zlaté pšeničné klasy v modrém poli si zvolil jako součást svého biskupského erbu. Hané zůstal věrný po celý život. Po skvěle absolvovaném studiu na Slovanském gymnáziu v letech 1877 - 1885 (dvojku měl jedině v kvintě - z řk náboženství) absolvoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu. Na kněze byl vysvěcen v roce 1889 a jeho první kaplanská působiště byla v Bartošovicích u Příbora a v Kelči.

Od roku 1894 dvacet let přednášel na CMTF církevní právo (dosáhl akademické hodnosti docenta). Jeho odborná právnická zdatnost se projevila při přípravě nového církevního zákoníku (Codex juris canonici). Prečanovo zpracování bylo Svatým stolcem do nového kodexu převzato beze změny a papež Benedikt XV. autora vyznamenal hodností papežského komořího. Také jako sekretář olomoucké arcibiskupské konzistoře dr. Prečan vynikal pracovitostí a hýřil iniciativou. Správu arcidiecéze převzal 30. prosince 1923 v době zjevného napětí mezi katolickou církví a čs. státem, těsně po pozemkové reformě, v níž arcibiskupství ztratilo 92 % orné půdy, v době módní vlny „odpadlictví“ a na prahu hospodářské krize. Prečanovo diplomatické urovnání vztahů se státem se projevilo přátelskými návštěvami presidenta T. G. Masaryka a dr. E. Beneše v olomouckém arcibiskupském paláci. Své mimořádné organizační schopnosti arcibiskup Prečan osvědčil jako hlavní organizátor křesťanských unionistických sjezdů na Velehradě (1924, 1927 a 1936), v Lublani (1925) a v Praze (1932). V roce 1935 předsedal přípravnému výboru Prvního celostátního sjezdu čs. katolíků v Praze, který svou mohutností a pojetím udivil tehdejší svět. Největší úctu si však arcibiskup Prečan vydobyl jako moudrý národohospodář, finančník a investor, který v době krize prozíravě vytvářel každoročně tisíce pracovních příležitostí. Kromě rekonstrukce a budování nových církevních staveb budoval hospodářské objekty, sloužící obecnému prospěchu dodnes (např. obilní silo v Holešově, hydroelektrárnu na Čeladné, strojní pily na Ostravici a v Rajnochovicích, železniční vlečku a zotavovnu v Bílé, olomouckou tiskárnu Našinec, kroměřížský pivovar, školu v Pržně, kněžský lázeňský dům v Karlových Varech, rekonstruoval olomoucký kněžský seminář atd.) Osmdesátiny presidenta T. G. Masaryka oslavil darem půl miliónu korun na stavbu útulku pro důchodce. Dr. Prečan byl i znalcem a štědrým mecenášem umění. V kontextu vývoje poválečné společnosti v Československu docela chápu vznik „Prečanova pokladu“, který byl 18. května 1992 objeven při archeologickém průzkumu v základech olomoucké arcibiskupské rezidence. Obsahuje na 450 sbírkových předmětů ze slonoviny, z porcelánu, majoliky, ale i orientálních sečných zbraní nedozírné hodnoty (tato vzácná Prečanova sbírka, která tak byla uchráněna před konfiskací komunistickým režimem, se stala základem expozice současného unikátního Arcibiskupského muzea v Olomouci). Avšak nejznámějším činem dr. Prečana je vybudování moderního chrámu sv. Cyrila a Metoděje na olomouckém předměstí v Hejčíně, vysvěceného roku 1932, v jehož kryptě je pochován. O morální úrovni tohoto absolventa Slovanského gymnázia svědčí skutečnost, že byl zcela prvním církevním představitelem na světě, který ve svém pastýřském listu z 11. ledna 1930 píše (cituji): „…rozhořčeně odsuzuji hrubé porušování lidských práv a řádů vládou sovětů. Její stupňované násilí pokládám za výsměch lidské civilizaci…“. Jako jediný veřejný činitel působící ze Protektorátu dr. Prečan nesložil režimem požadovaný slib věrnosti Třetí říši a v době Heydrichiády neohroženě odmítl odsoudit svého diecézního kněze, předsedu exilové londýnské vlády Msgre. Šrámka za schvalování atentátu v čs. vysílání londýnského rozhlasu. Je paradoxem osudu, že člověk po celý život vytvářející společensky prospěšné hodnoty byl v květnových dnech roku 1945 osobně svědkem požáru chrámu na Sv. Kopečku, kde posléze 2. března 1947 zemřel. Na skvělého absolventa Slovanského gymnázia dr. Leopolda Prečana můžeme vzpomínat s hrdostí a upřímným obdivem.

Osobností prosince 2010 je na Slovanském gymnáziu

Cyril Stejskal, PhDr. - vysokoškolský docent pedagogiky, oběť politické perzekuce

(nar. 31. prosince 1890 ve Štarnově; zemřel ve Novém Městě pod Smrkem 10. září 1969) pocházel ze starobylého selského rodu. Narodil se ve Štarnově jako nejmladší z pěti sourozenců. Na Slovanském gymnáziu maturoval s vyznamenáním v roce 1910. Na Filosofické fakultě UK byl posluchačem profesorů T. G. Masaryka, F. Krejčího, F. Drtiny a F. Čády. Získal způsobilost pro vyučování v oborech klasické filologie (latina, řečtina a francouzština). Pod vedením prof. dr. Františka Čády se zaměřil na studium a vědeckou práci v oborech pedagogika a psychologie. Zpočátku pedagogicky působil na pražských gymnáziích. Od roku 1913 se věnoval pedopsychologické diagnostice v Ústavu pro výzkum dítěte v Praze. Absolvoval studijní pobyty na universitách v Hamburku (u zakladatele „diferenciální psychologie“ prof. Williama Louise Sterna) a v Ženevě (u prof. Édouarda Claparéda). Po návratu hojně časopisecky publikoval, spoluzaložil Studentskou poradnu pro volbu povolání; jeho řečnické a argumentační umění jej postavilo do čela pedagogických sjezdů pro výzkum dítěte v Praze (1926 a 1934) a v Bratislavě (1930). Dr. Stejskal byl počátkem třicátých let jmenován členem komise expertů pro reformu střední školy pro MŠNO. Od roku 1936 řídil Zemský pedologický ústav v Praze. Počátkem 30. let vypracoval i projekt reformy Jugoslávského školství, za což byl 18. 4. 1935 v Bělehradě dekorován srbským carem Petrem II. Řádem sv. Sávy III. stupně. Společně s prof. Josefem Švejcarem a dr. Václavem Vojtou založil Ústav pro matku a dítě v Praze - Hodkovičkách.

Od roku 1936 vedl redakci Věstníku pedagogického a na FF UK se habilitoval v oboru pedagogika. Za okupace učil na gymnáziu v Křemencově ulici. Byl aktivní v protinacistickém odboji (mj. v tzv. „Hradní trojce“ pro oblast školství a kultury). V době Pražského povstání byl jmenován velitelem okrsku Praha - Jih v hodnosti generála ČSA v zál. Po obnovení činnosti vysokých škol byl pověřen přednáškami z pedopsychologie.

Tomuto významnému pedagogovi a odborníkovi, který mimořádně prospěl rozvoji svého vědního oboru u nás i v zahraničí, byla jeho profesní, ale i lidská životní dráha doslova přervána vypovězením jeho pracovního úvazku na Univerzitě Karlově po komunistickém puči v únoru 1948. Současně bylo přerušeno jeho profesorské řízení i jmenování rektorem Masarykovy univerzity v Brně.Tento vědec, autor koncepce vesniček SOS, expertní a tvůrčí organizátor našeho i zahraničního školství, odborný spisovatel, vynikající řečník, demokrat a humanista přišel ze dne na den o existenční zajištění. V roce 1949 byl předčasně penzionován a v červnu 1950 přepaden státní bezpečností a po více než rok trvající vazbě byl v září 1951 protiprávně odsouzen za vlastizradu. Záminkou byly jeho cesty do zahraničí, na něž byl zván na mezinárodní konference a k přednáškám na univerzitách. Postupně byl internován mj. ve věznicích Pankrác - Bory - Mírov - Brno - Ilava - Leopoldov. Ve vězení dostal tuberkulózu, při výsleších mu vyrazili zuby, později téměř oslepl. Z vězení byl propuštěn po více než deseti letech internace na základě všeobecné amnestie v roce 1960. Dosud žijící spoluvězni podali svědectví o mravních kvalitách absolventa Slovanského gymnázia, pana doc. Stejskala, které prokazoval během věznění i v těch nejtěžších trestnicích.

S rodinou pak žil v Novém Městě pod Smrkem, kam byla deportována jeho manželka s dětmi (16letou dcerou a 14letým synem, kteří byli odvedeni policií přímo z vyučování) a s nezbytnými osobními věcmi brzy po jeho uvěznění. Majetek z jejich pražské vily (včetně rozsáhlé knihovny), byl rozkraden. Děti nesměly studovat… V době Pražského jara v roce 1968 se doc. Stejskal nakrátko vrátil na FF UK v Praze. Jeho podlomené zdraví mu však neumožnilo se z návratu na akademickou půdu těšit dlouho. Zemřel 10. září 1969. Dosud však nebyl rehabilitován, jeho jméno není po roce 1948 uváděno v žádném psychologickém či pedagogickém slovníku. Slovanské gymnázium se však k odkazu svého absolventa v maturitním ročníku 1910 doc. PhDr. Cyrila Stejskala hrdě hlásí!

Významnou osobností olomouckého školství, jubilující v listopadu 2010, je

Hikl Rudolf - středoškolský pedagog, ředitel olomouckých středních škol, publicista

(nar. 13. února 1890 ve Dzbeli u Konice; zemřel v Olomouci 27. listopadu 1970)

pocházel z Drahanské vysočiny a studentská léta prožil v Prostějově, kde na tamním gymnáziu maturoval v roce 1909. Následně studoval obory dějepis a zeměpis na Filosofické fakultě pražské university a od roku 1915 učil na gymnáziu v Táboře. Po vzniku samostatné Československé republiky odešel spolu s mnoha příslušníky české inteligence na Slovensko, s cílem vybudovat dosud neexistující slovenské národní školství. Učil 17 let ve Skalici na moravsko-slovenském pomezí a v roce 1935 byl jmenován ředitelem gymnázia v Banské Štiavnici. Na obou působištích se osvědčil nejen jako vynikající pedagog, ale i jako buditel národního kulturního života v mnoha jeho podobách. Nová politická moc Slovenského štátu však prof. Hikla (i tisíce jemu podobných) vyřadila ze státní služby a přikázala jim vystěhování do tzv. Protektorátu. V létě roku 1939 mu Ministerstvo školství a národní osvěty nabídlo uvolněné místo ředitele na Českém dívčím reformním reálném gymnáziu v Olomouci. Čekal ho zde nesmírně těžký, náročný a nezáviděníhodný úkol. Nepřízeň nacistické zvůle přinutila ústav se čtyřikrát stěhovat a krutě redukovat počet žákyň i profesorů. Odpor byl nepřípustný. Nevděčná role těchto záměrů připadla pochopitelně řediteli školy. Prof. Hikl byl navíc k 1. říjnu 1942 pověřen Ministerstvem školství i vedením reálního gymnázia v Kosinově ulici (vlastně Slovanského gymnázia) a v následující školním roce DRRG zlikvidovat. Prof. Hikl se nikdy nezkompromitoval kolaborací s okupační mocí a nikoho nezradil. Byl to tichý, slušný a chápající člověk. Nebyl „bojovníkem barikád“. Po válce čelil útokům mnohých, kteří mu „radili“, jak to měl, či neměl dělat. Dne 12. května 1945 tedy prof. Hikl svoji olomouckou misi ukončil a odešel do tzv. „pohraničí“. Stal se ředitelem obnoveného českého reálného gymnázia v Moravské Třebové. V kraji, z něho bylo vysídleno původní německé obyvatelstvo, se rozhodl vybudovat kvalitní a uznávanou střední školu a vytvářet duchovní hodnoty, spojující příchozí obyvatelstvo s jeho novým domovem. Mj. sepsal dějiny města Moravské Třebové a okolí, zasloužil se o obnovení moravskotřebovského muzea v českém duchu, získával pro region české učitele a kulturní pracovníky. Přesto ze školských služeb musel nedobrovolně odejít po únoru 1948. Vrátil se do Olomouce, kde své síly a rozsáhlé znalosti dal do služeb nově budovaného Státního lidovýchovného ústavu kraje Olomouckého. Publikoval přehledy regionální literatury v jeho sbornících a později i ve Zprávách Vlastivědného ústavu v Olomouci, kde mnohokrát osvědčil svou profesionalitu v historii. Svůj pohnutý život tiše ukončil v Olomouci v listopadu 1970, ve věku nedožitých 81 let.

Osobností olomouckého školství, smutně jubilující v říjnu 2010, je

Steinmann Jindřich - vlastenecký pedagog, zákládající ředitel DRRG, redaktor

(nar. 28. dubna 1877 v Oplocanech u Tovačově; zemřel v Olomouci dne 16. října 1920)

Pocházel ze starého rodu venkovských kantorů. Vystudoval Slovanské gymnázium a po maturitě v roce 1895 absolvoval studium filosofické fakulty na KF universitě v Praze. Pedagogicky začal působit na „svém“ Slovanském gymnáziu jako suplent dějepisu a zeměpisu. Po absolutoriu vojenské služby jednoročního dobrovolníka vyučoval sedm let na Reálném gymnáziu Ostravě. Natrvalo se vrátil do Olomouce v roce 1908, když přijal nabídku pana ředitele Polívky k pedagogickému působení na České reálce. Od prvních dnů svého obnoveného olomouckého pobytu se s nevšedním nadšením zapojil do aktivit českých vlasteneckých spolků (v Sokole, ve Vlasteneckém spolku muzejním, v Matici školské v níž byl od 6. června 1910 zvoleným jednatelem a společně s JUDr. Ošťádalem a JUDr. Fischerem vytvořili uznávaný „triumvirát“, s úctou nazývaný „české ministerstvo školství“). Pozdější olomoucký starosta JUDr. Richard Fischer o něm ve svých pamětech napsal: „(Steinmann) byl rozený pedagog, oceňující význam české školy pro dítě a pro národ, stál u kolébky každého matičního podniku, vystihuje vždy s neobyčejným bystrozrakem, jak bude nutno pracovati, aby se dílo zdařilo.“

V letech 1915 - 1918 přerušila jeho úsilí vojenská válečná služba. Práce v Matici školské se s mimořádným úsilím vrátil hned v převratových dnech roku 1918, kdy si předsevzal založení české dívčí střední školy. Opustil bezpečnou státní službu a s pevnou vírou ve správnost svého kroku se v září 1919 stal prvním ředitelem spolkového Dívčího lycea Olomouci, které ještě za jeho života změnilo název na Dívčí reformní reálné gymnázium (DRRG). K nesmírné lítosti své rodiny i české veřejnosti zemřel náhle po mozkové příhodě v ještě mladém věku 43 let.

Zemřel prof. Antonín Schindler, Dr.h.c.

Dne 9. 9. 2010 zemřel významný absolvent Slovanského gymnázia z maturitního ročníku 1945 - prof. Antonín Schindler, Dr.h.c. - varhaník, arcidiecézní campanolog, prezident 40 ročníků olomouckých varhanních festivalů, hudební skladatel, umělecký ředitel Moravské filharmonie zvolený v roce 1989, spisovatel, laureát Ceny města Olomouce 1997, uvedený v roce 2009 do Síně slávy Olomouckého kraje.

Večeřa Prokop, MVDr. - veterinární lékař, hippolog

(nar. 13. září 1908 ve Skrbeni u Olomouce; zemřel 7. srpna 1985 v Kuníně u Nového Jičína)

V roce 1920 přešel z prostějovského gymnázia do sekundy Slovanského gymnázia Olomouc chlapec Prokop Večeřa. Jeho rodina totiž přesídlila z Čehovic na Prostějovsku do Seničky u Litovle. Jeho život na gymnazijních studiích měl neměnný stereotyp. Dopoledne škola, po návratu společně s matkou a se dvěma sestrami práce na poli. I když mu sedlačení bylo při studiu přítěží, měl je docela rád. Umožňovalo mu totiž denně pracovat s koňmi a ty miloval. Až do maturity je každé ráno před odchodem na lokálku chodil pozdravit do stáje.

Sestry dostaly věnem hospodářství a Prokop přešel do Brna studovat zvěrolékařství.. Byl zde žákem velkých osobností naší veterinární medicíny prof. MVDr. Antonína Klobouka (rodák z Velkého Týnce, absolvent Slovanského gymnázia v maturitním ročníku 1905) a prof. MVDr. J. Taufera. Pod jejich vedením si osvojil pracovní postupy vědecké práce a tvůrčí přístup ke genetice aplikované v chovatelské praxi, již později uplatňoval zejména v zootechnice výkonných jezdeckých koní. Dne 17. června 1933 byl promován doktorem veterinární medicíny. Po krátké veterinární praxi v Hluboké nad Vltavou narukoval, absolvoval důstojnickou školu pro důstojníky veterináře v záloze a následně sloužil ve vojenských hřebčínech Horné Motešice na Slovensku a Hostouň na Šumavě. Od března 1937 působil v hřebčíně Turie Remety na Podkarpatské Rusi. V následujícím roce složil s vyznamenáním zkoušku pro odbornou službu v ústavech pro chov koní a byl jmenován komisařem pro jejich chov. Absolvoval i dvouletou vyšší jezdeckou školu ve Vojenském jezdeckém učilišti v Pardubicích. V hodnosti kapitána velel při mobilizaci v roce 1938 jezdecké eskadroně na východoslovenských hranicích s Maďarskem. Veškerý svůj volný řas věnoval sportovnímu ježdění. Za války vedl chov v hřebčíně Nemošice a od roku 1945 působil v Kladrubech nad Labem. V této době byl veřejnosti znám i jako mimořádně úspěšný jezdec steeple-chase.

S koncem války začala nejplodnější etapa jeho činorodé práce. Z armádního stáda chovných klisen se nezachovalo téměř nic. Celé měsíce tedy jezdil v týmu odborníků po republice na svody koní, jež po přestálém utrpení připravila válka o domov, a vybíral perspektivní koně pro chov a službu v armádě. V lednu 1949 byl jmenován ředitelem Ústavu pro chov koní v Hostouni na Šumavě. Měl za úkol převést ho z vojenské správy do resortu zemědělství a tehdy ze strategických důvodů ho přemístit na bezpečnější místo ve vnitrozemí. Vybral si Albertovec u Opavy. Vzápětí však došlo k rozhodnutí o kompletní motorizaci armády a k bezhlavé administrativní mechanizaci zemědělství. Pod rouškou technického pokroku docházelo doslova k masovému vraždění koní. MVDr. Večeřa tehdy zachránil několik set ušlechtilých plemenných klisen a v Albertovci vybudoval chovný ústav, produkující jezdecké a sportovní koně, žádané zahraničnímu zájemci na mezinárodních dražbách. Velkým diplomatickým úsilím získal z SSSR trofejního trakénského hřebce Quoniam, z chovu SRN dalšího trakénského hřebce Karneol a další hodnotné plemeníky. Budoval rovněž nové objekty pro chov a výcvik koní. S hrstkou svých osobních přátel, společně s naším úspěšným olympionikem mjr. Janem Pitlíkem, pozvedl Albertovec během deseti let po stránce odborné, sportovní i společenské na úroveň zasluhující obdiv. Hodnotu odchovaných ušlechtilých koní mnohonásobně zúročoval jejich odborným výcvikem. Z Albertovce vycházeli skvělí sportovní koně, kteří proslavili naše jezdectví doma i v zahraničí (parkuroví skokani, drezuristé, militaristé, vítězové Velké pardubické a desítky dalších kvalitních koní). Jezdecký tým nadšenců hřebčína Albertovec šel v nejtěžších soutěžích drezury a military jako „spanilá jízda“ od vítězství k vítězství. Sám pan ředitel dr. Večeřa šel svým podřízeným příkladem a do své sedmdesátky denně jezdil. Působil i jako rozhodčí jezdeckých soutěží, na Albertovci organizoval jezdecké dny, navštěvované desetitisícovými zástupy diváků. Byl rovněž ředitelem a hlavním organizátorem řady významných mezinárodních jezdeckých závodů. Organizoval i dražby sportovních koní, z nichž plynuly pro státní rozpočet devizové prostředky jako z dobře prosperující továrny. Do análů čs. jezdectví budou zapsány skvěle organizované kurzy jezdectví (měl jsem tu čest být frekventantem podzimního kurzu v roce 1962), z nichž vycházeli odborně proškolení nadšenci jezdeckých oddílů v celé republice… Ze své pozice ředitele ústavu pro chov koní dal podnět k založení školního zemědělského podniku Vysoké školy veterinární (pracoviště v Novém Jičíně), kde sám řadu let předával své celoživotní chovatelské zkušenosti a svým optimismem učil překonávat potíže a hledat cesty ze zdánlivě neřešitelných situací. Byl vždy korektní, radami a výtkami se snažil své podřízené spíše povzbudit. Ve svém soukromí byl mimořádně skromný. Příkladná byla jeho obětavost pro členy vlastní rodiny. Pěkný vztah k rodné Hané projevoval zcela spontánně. Ať s rodinou přijížděl autem na Hanou z kterékoli světové strany, vždy v okruhu do 30 km od Olomouce mluvil výhradně hanácky…

MVDr. Prokop Večeřa měl smysl pro krásu, vzácnou schopnost vnímat biologické zákonitosti přírody a v souladu s nimi žít. Prozíravost dr. Večeři, rozsah jeho životního díla a vytvoření perspektivy smysluplného přežití koní v radikálně změněných společensko-ekonomických podmínkách lze objektivně posoudit jedině k kontextu znalostí tehdejší situace v armádě, v zemědělství a v jezdeckém sportu. V tomto prostředí jsem žil a znám osudy desítek lidí i koní. Byl jsem svědkem doslova heroického úsilí MVDr. Ve4eři. Tyto řádky píši s odstupem desítek let jako skromný projev vděčnosti člověku, jehož si provždy budu nesmírně vážit. Který navzdory nepřízni a chaosu doby vlastní morální silou uskutečnil ušlechtilé záměry ve prospěch koní, jimž za věrnou službu lidstvo splácelo jedině nevděkem…

O prázdninách před 35 lety (20. 8. 1975) zemřel prof. PhDr. Oldřich Králík, který je jednou z nejvýznamnějších osobností Slovanského gymnázia.. Uvádíme vzpomínku, přednesenou na večeru Literárního klubu Olomouc, který se konal v Besedním sále MU na počest 100. výročí narození prof. Oldřicha Králíka

Přátelé,

předstupuji před toto renomované publikum s trémou a s rozpaky. Na rozdíl od většiny z Vás jsem českou literaturu na vysokoškolské úrovni nestudoval a nikdy jsem v oboru pana prof. Králíka nepracoval. Rovněž nemohu být hrdý na to, že bych byl jeho žákem nebo že bych životem v jeho blízkosti, podobně jako mnozí z Vás, mohl přinést objevná svědectví a zajímavosti přibližující jeho osobnost. S prof. Králíkem mě spojuje jedině skutečnost, že jsem z češtiny s generačním odstupem maturoval na Slovanském gymnáziu, které bylo dlouhodobě významným působištěm dnešního jubilanta, a také že jsem ho znal, po léta ho uctivě zdravil a měl jsem tu čest, že on, aniž by tušil, kdo jsem, mi vlídně na pozdrav odpovídal.

Osměluji se zde vystoupit proto, neboť ve zdejším publiku nejsem osamocen. Vidím tu obličeje jeho přímých žáků ze Slovanského gymnázia a jsou zde přítomni rovněž moji kolegové – současní češtináři této školy. Je to důkazem, že ani značný časový odstup a nevšední tvůrčí aktivita prof. Králíka na akademické půdě nedává zapomenout na mimořádně úspěšnou „středoškolskou etapu“ jeho života na olomouckém Slovanském gymnáziu.

Jsem kantor biologie. Studium UP jsem zahájil v roce 1960, kdy přírodověda byla ještě na „Křížkárně“ a i po přestěhování naší fakulty do současné budovy u Terezské brány jsem tam docházel do vysokoškolské menzy. Prof. Králíka jsem tedy potkával poměrně často. V novém prostředí mě bavilo pozorovat vztahy mezi lidmi, zda jsou srdečné, nebo strojené, zda autorita je vynucená, nebo spontánní. Řečeno dnešním slovníkem: Prof. Králík měl tehdy úctu všech, „napříč politickým spektrem“. Imponoval mi také svým skromným zevnějškem a neokázalým vystupováním (např. ať už oblékáním, či jízdou na masivním předválečném velocipedu). Jako vysokoškoláci jsme měli přímý důkaz i o jeho nesmírné pracovitosti. Můj kolega a celoživotní přítel dr. Jelínek měl tehdy známost s dcerou prof. Krandžalova, s níž posléze v krásném manželství, trvajícím až do nedávného úmrtí jeho paní, vychoval tři děti, (kamarád prof. Králíka, historik univ. prof. PhDr. Dimitr Krandžalov, DrSc., byl tehdy proděkanem filozofické fakulty). Kolega Jelínek nám tehdy opakovaně s pobavením vyprávěl, že když randíval ve Výpadě, celá univerzita pozdě v noci tonula ve tmě. Svítila vždy pouze okna dvou pracoven: „Nahoře historik Krandžalov a dole v přízemí Králík“. A tak to chodilo včetně nedělí a svátků. O půlnoci vždy zhaslo a oba pánové společně odcházeli v zaujatém rozhovoru Výpadem domů (cit.) „a to Králík chodí ještě dál, někam na Novou Ulici“ (teprve dnes večer jsem se dozvěděl, že pan profesor Králík bydlel na Hněvotínské…).

V této souvislosti si vybavuji vlastní zážitek: Byly časy, kdy jsem byl o 40 let mladší, téměř o 30 kg lehčí a s nesmírným nadšením jsem se věnoval jezdectví. Jednou jsem posmutněle meditoval nad skutečností, že kamarád v jednom závodě zvítězil schopnostmi skvělého koně, který mu byl díky jistým společenským kontaktům přidělen, a já se svým koníkem jsem v téže soutěži skončil až šestý. Můj tehdejší učitel jízdy, vynikající jezdecký pedagog pan pplk. Ladislav Myslík, tehdy poznamenal: „Vůbec se netrapte. Jsou koně, kteří dělají jezdce, a jsou jezdci, kteří dělají koně. Úspěchem je i to horší umístění, protože jste se k němu vypracovali od remonty.“

Profesoru Králíkovi rovněž nikdo nezametal cestu, spíše naopak. Měl dar „vnitřního motoru“ zvídavosti, talentu, pracovitosti a radosti, s níž se dělil o své poznatky a názory se svými žáky či se čtenáři. Nebyl totiž velký díky tomu, že byl na univerzitě. Naopak: univerzita měla renomé díky erudici prof. Králíka a jemu podobných osobností.

Stále žijí pamětníci, kteří potvrdí, že dr. Králík byl velkou osobností už jako gymnazijní učitel. Od roku 1936 po celých 10 let skvěle učil češtině na olomouckém Slovanském gymnáziu. Přitom pravidelně publikoval a aktivně se zúčastňoval kulturního života města. Byl i dobrým matematikem, skvělým šachistou a byl nesmírný dobrák. Říkalo se o něm, že dětem v sousedství řeší příklady z matematických olympiád. Na gymnáziu si se studenty z vyšších ročníků tykal a s chutí si zahrál např. šachovou simultánku s celou třídou i při zkoušení u tabule a - vyhrával.

Někdejší studenti Slovanského gymnázia vzpomínají nejen na to, co jim dal prof. Králík jako češtinář, ale i jako člověk. V roce 1992, 17 let po smrti profesora Králíka a jeho předchozím více než třicetiletém působení na univerzitě, se mne po něm ptal na Slovanském gymnáziu jeho bývalý student, od poválečných let žijící v cizině. Chtěl mluvit se svým bývalým třídním (cituji): „Oldou Králíkem, který nás hodně naučil a za války dokázal, že je chlap.“ – Ano, prezentace české literatury za okupace v podání prof. Králíka, to bylo hrdinství! A studenti to uměli ocenit.

Návrh na udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi v roce 1984 podával mimo jiné i president Kanadsko-americké společnosti pro vědy a umění, sdružující českou a slovenskou inteligenci v exilu, dr. Leopold Pospíšil. Málokdo ví, že tento pan profesor právní antropologie na Yale University v New Havenu ve státě Connecticut v USA je absolvent olomouckého Slovanského gymnázia, který maturoval za heydrichiády v roce 1942 ve třídě prof. Králíka. - Jak víme, Jaroslav Seifert Nobelovu cenu obdržel. Lze tedy bez nadsázky říci, že i Pospíšilova argumentace prezentovala dnešního jubilanta, profesora Králíka, jehož názory respektoval komitét pro udělování Nobelových cen za literaturu…

Tentýž pan profesor Pospíšil při návštěvě na Slovanském gymnáziu řekl dnešním studentům slova, jimiž se prof. Králík se svojí třídou po maturitě loučil: „…a nenechte se v životě unášet proudem! Určujte si cestu životem sami, i když peřejemi, tak vždy v čisté vodě a jako stříbrné ryby (lososi) proti proudu! Dolů proudem jsou unášeny jen splašky…“

Přátelé, jsem vděčný osudu, že jsem měl čest prof. Králíka osobně a během desetiletí i zprostředkovaně poznat a za jeho života ho uctivě zdravit…

Osobností Slovanského gymnázia, jubilující v květnu 2010, je skvělý člověk

Schindler Antonín, Dr.h.c. - varhaník, arcidiecézní campanolog, prezident 40 ročníků olomouckých varhanních festivalů, hudební skladatel, umělecký ředitel Moravské filharmonie zvolený v roce 1989, spisovatel, laureát Ceny města Olomouce 1997, uvedený v roce 2009 do Síně slávy Olomouckého kraje

(nar. 25 května 1925 ve Dvorcích u Bruntálu)

Bylo to v létě 1985, kdy se mě na přerovském nádraží ptal zahraniční turista, vystoupivší z rychlíku od Vídně, na přípoj do Olomouce. Byl profesorem konzervatoře v San Franciscu a pro dovolenou ve Vídni se rozhodl proto, že z mezinárodních letišť, na něž létá přímá linka z USA, je Olomouci nejblíže vídeňské letiště Schwechat. Jako pravý olomoucký patriot jsem mu tehdy pomohl splnit jeho dlouholeté přání - slyšet světoznámé Englerovy varhany v Olomouci. Jelikož je mi známa historie úsilí o jejich záchranu a rekonstrukci, byl jsem dvojnásob hrdý i jako absolvent Slovanského gymnázia. Vždyť „spiritus agens“ obnovení tohoto hudebního nástroje, evidovaného UNESCEM mezi kulturními památkami nejvyššího významu, je náš spolužák z maturitního ročníku 1945 Antonín Schindler.

Toník Schindler vyrůstal v inspirujícím prostředí rodiny Schindlerů s velkou hudební tradicí. Základy hudebního vzdělání získal pod vedením své maminky, která byla koncertní pěvkyní vídeňské Opery. Rodina žila v Krnově, kde byl Toníkův otec předsedou soudu. Tam absolvoval českou obecnou školu a prožil nejkrásnější chvilky svého dětství. Hře na klavír ho učil profesor konzervatoře z Lipska Konrád Schmitz, do tajů varhanní hry ho zasvětil v Opavě profesor Cornelius Veitz. V Opavě také začal studovat gymnázium. Přišel však Mnichov a rodina českého státního úředníka zachraňovala holou existenci útěkem do vnitrozemí. Díky této nepřízni osudu se k Antonínu Schindlerovi hlásí i gymnázia v Prostějově a v Brně, neboť tam jeho rodina přechodně pobývala. Od srpna roku 1939 žijí Schindlerovi trvale v Olomouci. Mimořádný hudební a jazykový talent i organizační schopnosti Schindlerovy se projevily již za jeho studií na Slovanském gymnáziu, kdy jako sbormistr vedl gymnazijní pěvecký sbor Nešvera. S mimořádným nadšením se věnoval se spolužáky i komorní hudbě. V letech 1946 - 1951 studoval Antonín Schindler hudební vědu a dějiny umění na FF MU v Brně a varhanní hudbu u profesora dr. K. Waltera. Současně začal svou rozsáhlou kulturní činnost v Olomouci, v rámci republiky i v zahraničí. V roce 1945 spoluzakládal Moravskou filharmonii, v níž působil 40 let! Z jeho podnětu získala Moravská filharmonie po válce hrad Slovinec jako rekreační středisko, čímž se přičinil o jeho částečnou záchranu pro pozdější rozsáhlou obnovu. Při budování Vlastivědného muzea dal podnět ke vzniku koncertního sálu (Václavkova) s prvními mimokostelními varhanami v Olomouci. V něm inicioval i vůbec první cykly abonentních varhanních koncertů v republice. Prof. Schindler je zakladatelem a vedoucím hudebního oddělení olomouckého Vlastivědného muzea. Od roku 1945 působil jako varhaník v chrámu sv. Mořice. V roce 1953 byl jmenován ředitelem jeho kůru. Zrekonstruoval tamní vzácné Englerovy varhany z roku 1745 a celé desetiletí (1959 – 1969) pracoval na jejich přebudování na největší varhany v republice (a jedny z největších v Evropě). Ve svatomořickém chrámovém sboru vychoval řadu zpěváků (v roce 1995 inicioval vznik smíšeného chrámového sboru „Chorus mauriciensis“).

V roce 1969 založil v Olomouci Mezinárodní varhanní festival. Na olomouckém orloji a na dómské věži katedrály sv. Václava vybudoval mechanismus zvonkohry a vsadil do válce písně. Od roku 1945 je rovněž externím uměleckým poradcem a kolaudátorem varhan továrny RIEGER-KLOSS v Krnově. Postavil varhany v olomoucké redutě (dnes jsou umístěny v olomoucké hudební škole Žerotín). Od roku 1958 se datuje rozsáhlá a mimořádně úspěšná činnost A. Schindlera jako koncertního varhaníka. S jeho uměním se seznámila kulturní veřejnost ve všech státech Evropy. Byl zván na varhanní festivaly v Římě, Varšavě, Haarlemu, Vídni, Budapešti, Amsterodamu aj. Umělecké kritiky vysoce hodnotí jeho „široké interpretační spektrum, dokonalost improvizace, virtuózní ovládání nástroje, vtipnou registraci, vznešenost, plastičnost a poetičnost provedení skladeb“. Schindlerova přátelství s umělci na varhanních festivalech v zahraničí umožnila jejich účinkování na festivalu olomouckém.

Rozsáhlá je i jeho činnost v oblasti muzikologie a organologie, trvalá spolupráce s filmem, rozhlasem, televizí a s gramofonovými společnostmi doma i v zahraničí, jakož i jeho skladatelská i publikační činnost, v níž uplatnil své obdivuhodné znalosti historie Olomouce, jejích osobností a historických památek (např. velmi žádaná popularizující pětisvazková Tajemná Olomouc). Pan profesor Antonín Schindler je významnou kulturní osobností, jejíž aktivita, pracovitost, široký rozhled i moudrý nadhled, vstřícnost a láska k lidem jsou hodnotami, jimiž dal olomouckému kulturnímu životu evropský rozměr. Univerzita Palackého udělila v roce 2005 profesoru Antonínu Schindlerovi doktorát honoris causa.

Deník Luxemburger Wort po Schindlerově koncertu v roce 1967 napsal: “Schindler může být na své umění velmi hrdý“. - Avšak na umění Antonína Schindlera jsme hrdí i my, jeho spolužáci ze Slovanského gymnázia. K jeho pětaosmdesátinám, které oslaví 25. května 2010, se upřímně připojujeme s gratulací, přáním pevného zdraví a dalších činorodých aktivit!

Osobností, jubilující v dubnu 2010, je na Slovanském gymnáziu

Machát František, PhDr. - kartograf, stř. profesor, průkopník vzdělávání žen

(nar. 25. prosince 1876 v Horce nad Moravou; zemřel v Praze 22. dubna 1935) náležel v první polovině 20. století k předním českým geografům. Po maturitě na Slovanském gymnáziu studoval v letech 1895 - 1900 na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě dějepis a zeměpis. Dobrovolně ale navštěvoval i přednášky z filozofie, českého jazyka a literatury, z estetiky, z německé literatury, pedagogiky i psychologie.

Jako středoškolský pedagog vyučoval v Praze (1900 - 1901), na reálce v Náchodě (1901 - 1906), následně opět na několika gymnáziích v Praze a od roku 1917 až do své náhlé smrti v roce 1935 byl ředitelem Městského čs. dívčího reálného gymnázia Elišky Krásnohorské v Lazarské ulici v Praze 2. Současně byl od roku 1922 lektorem metodiky geografie na Univerzitě Karlově a členem komise pro stanovení úředních názvů míst Československé republiky.

Zeměpisu a jeho vyučování zasvětil celý svůj tvůrčí vědecký život, hojně publikoval a odborné poznatky popularizoval. Do historie metodiky zeměpisu a školské kartografie se natrvalo vepsal jako úspěšný redaktor a spoluautor grandiózní dvoudílné publikace Ilustrovaný zeměpis všech dílů světa. Své odborné studie publikoval i ve výročních zprávách středních škol, na nichž působil. Byl autorem návrhu moderních osnov pro československé střední školy (1925), kladoucích důraz na znalost kulturně vyspělých zemí Evropy a slovanských států. Rovněž byl spoluautorem velkého množství speciálních map, které byly pro potřeby škol vydávány samostatně, nebo v atlasech. Své moderní názory na vyučování zeměpisu uplatňoval i jako autor učebnic pro české měšťanské a střední školy (společně s Josefem Růžičkou) a ve dvou vysokoškolských učebních textech (1932): Úvod do metodiky zeměpisu a Návod k vyučovacímu postupu v zeměpise… . Pro Ottův naučný slovník, který vycházel v sešitovém vydání, zpracoval plnou polovinu map z celkového počtu 44. Po skončení První světové války přepracoval český školní atlas, který aktualizoval o poznatky vyplývající z nového mírového uspořádání Evropy. Následující série zeměpisných atlasů, vzniklá v Machátově spolupráci s předními československými vojenskými kartografy M. Semíkem a Františkem Leixnerem, patří k předním uznávaným světovým dílům. Prof. Machát vydal Malý atlas Československé republiky (1921), Atlas pro školy obecné (1923), Zeměpisný atlas pro školy obchodní a společně s Kamilou Spalovou Vlastivědný atlas pro školy národní. Pro Atlas republiky Československé zpracoval hypsometrickou a politickou mapu. František Machát se podílel i na tvorbě a redakci Nástěnné mapy Československé republiky (1920), Nástěnné mapy střední Evropy, Nástěnné mapy zemských polokoulí, Nástěnné mapy Evropy a Nástěnné mapy Afriky. Měl i významný podíl na Podrobné automapě Československé republiky a příručních map Západní Rusko a přilehlé části Německé a Rakouska-Uherska, Politický přehled Evropy s nejdůležitějšími železnicemi a Politická mapa světa…

Absolvent Slovanského gymnázia František Machát se mimořádně zasloužil o rozvoj československé kartografie, které věnoval nejen veškerý čas, ale i životní energii. Zeměpis chápal jako vědu s přírodovědným základem, ale společenské-hospodářským dosahem. Svou neúnavnou a cílevědomou prací se zasloužil i o občanské a národní uvědomění našich občanů, jimž svým dílem zprostředkoval nové politické, hospodářské a společenské události. Jeho záslužnou práci ukončila 22. dubna 1935 náhlá smrt. V roce 1937 mu byla v prostorách školy (dnes Pedagogické fakulty UK v ulici M. D. Rettigové 4 a 6) nad schodištěm odhalena busta, jejímž autorem byl olomoucký sochař Vojtěch Hořínek. Jeho odkaz vystihují slova, proslovená při odhalení této busty: „Ředitel dr. František Machát nám bude vždy vzorem lásky k vědě, škole a národu.“

Osobností března 2010 je na Slovanském gymnáziu významný lékař

Neoral Lubomír, MUDr. et JUDr., DrSc. - univerzitní profesor, činovník Sokola

Dne 25. března 2010 uplyne 10. smutné výročí úmrtí absolventa Slovanského gymnázia v maturitním ročníku 1946 B, univerzitního profesora MUDr. et JUDr. Lubomíra Neorala, DrSc.

Pan profesor Neoral se vždy k Slovanskému gymnáziu hrdě hlásil a dosaženými vědeckými výsledky i svými morálními postoji se řadí k jeho největším osobnostem. V minulém režimu byl persekvován, mj. propuštěním z místa zástupce přednosty katedry Patologie. V prosinci 1989 byl jednomyslně zvolen děkanem Lékařské fakulty UP (tuto funkci vykonával po dvě funkční období do roku 1994). Byl přednostou Ústavu soudního lékařství a medicínského práva, členem vědecké rady LF UP a PF UP, dlouholetým vědeckým sekretářem a předsedou České lékařské společnosti JEP, členem předsednictva Společnosti pro klinickou medicínu při AV ČR, od roku 1988 působil po tři volební období jako viceprezident International Academy of Legal medicine and social Medicine, viceprezident World Association for Medical Law a člen sboru guvernérů WAML. Svým čestným členem ho zvolila Soudně lékařská společnost Polské republiky, Belgická vědecká společnost, Soudně lékařská společnost Maďarské republiky a Společnost soudního lékařství SRN a další zahraniční vědecké společnosti. Pan profesor Neoral pracoval v redakčních radách časopisů Čs. patologie a soudní lékařství a časopisu Rechtsmedizin, byl předsedou olomoucké pobočky Masarykovy společnosti a starostou olomoucké Smrčkovy župy Sokolské. Jako člen vědecké rady UP a kolegia rektora UP prosazoval vznik právnické fakulty UP v Olomouci. Pan profesor Lubomír Neoral byl velkou osobností lékařské vědy (byl autorem téměř 150 vědeckých prací, monografií a učebnic), vynikající učitel, skromný a charakterní muž, který vnímal své absolutorium Slovanského gymnázia jako velkou hodnotu svého života. Rovněž Slovanské gymnázium se k němu hrdě hlásí.

Osobností února 2010 je na Slovanském gymnáziu

Vychodil Ladislav - scénograf a vysokoškolský pedagog

(nar. 28. února 1920 v Hačkách u Konice; zemřel v Bratislavě 20. srpna 2005) prožil své dětství a mládí v Náměšti na Hané. V Náměšti hrával v ochotnickém divadelním souboru. V letech 1931 - 1938 navštěvoval olomouckou Českou reálku. Se zájmem jezdíval do Prahy, kde koncem 30. let poznal vrcholy meziválečné české divadelní avantgardy. Po maturitě odešel studovat do Prahy, kde na technice byl jeho profesorem kreslení Cyril Bouda. Láďa v té době s oblibou maloval krajinné motivy svého rodného kraje. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 se vrátil domů. Totálnímu nasazení v Reichu se vyhnul zaměstnáním v otcově dílně. V roce 1941 přešel studovat do Brna na uměleckoprůmyslovou školu k prof. Josefu Vydrovi. Když v roce 1942 vzniklo Beskydské divadlo se sídlem v Hranicích na Moravě, stal se ve svých dvaadvaceti letech na tři sezóny jeho vedoucím výpravy. Přitom každé dva týdny jezdil do Prahy za avantgardním českým scénografem Františkem Tröstrem (1904 – 1968) studovat jevištní výtvarnictví. V roce 1945 se vrátil zpět do Prahy s úmyslem pokračovat v přerušeném studiu, ale na doporučení prof. Tröstera byl jmenován šéfem výpravy Slovenského národního divadla v Bratislavě. Se slovenským divadelním prostředím a jeho umělci se dokonale sžil. V roce 1951 podnikl studijní cestu do Maďarska. Po návratu byl pověřen výukou scénografie na divadelní fakultě Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V letech 1945 – 1999 vytvořil scénickou výpravu k téměř 600 operám a činohrám na Slovensku a k 50 inscenacím v divadlech českých (nejčastěji v Praze, v Brně, Ostravě a ve Zlíně). Věhlas získal i v zahraničí. V roce 1965 získal na Bienále výtvarného umění v Sao Paulu zlatou medaili jako nejlepší zahraniční scénograf a zlatou medaili prezidenta Spojených států Brazilských za nejlepší národní expozici. Navrhoval výpravy v divadlech v Polsku, Finsku, SSSR, Rakousku, Belgii, Německu, USA, Bulharsku a Jugoslávii. V roce 1969 byl poctěn zlatou medailí VŠMU v Bratislavě. Po smrti prof. Tröstra vedl dočasně katedru scénického výtvarnictví na AMU v Praze. V roce 1972 podnikl studijní a přednáškovou cestu do Ameriky. Dva měsíce vyučoval na univerzitě v Santa Barbaře v Kalifornii. Vedl i dlouhodobé kurzy scénografie na Kubě a v Mexiku. V roce 1975 byl jmenován národním umělcem a v roce 1977 ustanoven profesorem divadelní fakulty VŠMU v Bratislavě. V roce 1987 mu byla na Pražském quadrienale udělena zlatá medaile. Ladislav Vychodil rád spolupracoval s českými divadelními scénami a nesmírně rád se vracel do Náměště (nejraději tam trávil dovolenou a ve svém domě pobýval i většinu času posledních let svého života). V roce 1988 zorganizoval a vedl archeologický výzkum náměšťského hradu. Připravil i výstavu fotografií k 75. výročí založení místního Sokola a v roce 1991 zorganizoval sjezd náměšťských rodáků. Redigoval i Sborník k 850 letům Náměště na Hané, pro který získal spolupracovníky z celé Moravy. Laco Vychodil byl též iniciátorem zcela výjimečného spolku v širokém okolí - Klubu přátel Náměště na Hané, který vydával i vlastní časopis „Náměšť na Hané a okolí“. Své vzpomínky na studium na naší škole popisuje a z pěkného vztahu k ní se vyznává ve svých vzpomínkách v almanachu …vzděláván budiž… v roce 2002.

Osobností ledna 2010 je na Slovanském gymnáziu

Vitásek František, PhDr.,Dr.Sc. - univ.profesor geografie, děkan PřF MU, člen ČSAV

(nar. 7. ledna 1890 ve Velké Bystřici; zemřel v Brně 19. srpna 1973) studoval na Slovanském gymnáziu od roku 1901 a po maturitě v roce 1909 na UK v Praze geografii. Po promoci učil na gymnáziu v Kolíně a od roku 1919 na Obchodní akademii v Praze. V roce 1924 se habilitoval docentem na Přírodovědecké fakultě MU v Brně, kde se roku 1927 stal mimořádným a roku 1931 řádným profesorem zeměpisu. Vybudoval zde moderní univerzitní geografické pracoviště, ale také Geografický ústav ČSAV a v poválečných letech i katedru geografie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci. Mezi svými žáky vychoval stovky následovníků v oboru. Vědecká činnost prof. Vitáska zasahovala zejména do geomorfologie, klimatologie a regionální geografie. Významně rozpracoval problematiku glaciálního zalednění (mj. v roce 1924 napsal knihu Naše hory ve věku ledovcovém), povrchové a podzemní krasové jevy (zejména výzkum Dämenovských jeskyní) a zabýval se velmi aktuálním výzkumem zarovnaných povrchů. Zcela průkopnické ve světovém měřítku jsou jím formulované principy geomorfologického mapování. Současně se zabýval i klimatologií Vysokých Tater, Moravy a Slezska. Hlavní význam vědeckého a pedagogického díla prof. Vitáska spočívá v autorství řady vysokoškolských učebnic, které vychovaly celé generace našich geografů. V roce 1922 publikoval Fyzikální zeměpis. V roce 1934 Fyzický zeměpis I - Ovzduší a vodstvo. Následoval II. díl - Pevnina a v roce 1939 III. díl - Rostlinstvo a živočišstvo. Tato trilogie vyšla v reedicích v letech 1948, 1953 a 1956. V roce 1948 vydal Všeobecný zeměpis a v roce 1966 Základy fyzického zeměpisu, které byly v překladech základní studijní literaturou i v zahraničí. Vynikající vědeckou, ale i formální úroveň měly rovněž Vitáskovy vysokoškolské přednášky. Své posluchače dokázal zaujmout a pro geografii doslova nadchnout. Ve svých posluchačích vždy viděl lidi s jejich přednostmi a nedostatky, dokázal chápat jejich problémy a radou být nápomocen nejen při studiu, ale i v dalším životě. Prof. Vitásek pracoval v redakčních radách četných odborných časopisů. Významně se podílel na vydání Československého vojenského atlasu a Atlasu ČSSR. Dosáhl vědecké hodnosti doktora věd (Dr.Sc.). V prvních poválečných letech byl děkanem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1952 byl zvolen členem korespondentem ČSAV. Kromě řady státních vyznamenání byla jeho vědecká a pedagogická práce oceněna v roce 1966 zlatou medailí Univerzity Palackého v Olomouci a stříbrnou medailí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (1967). V roce 1968 mu Palackého univerzita udělila čestný doktorát přírodních věd. Prezident ČSAV ho vyznamenal stříbrnou plaketou „Za zásluhy o vědu a lidstvo“. Od roku 1959 byl zvoleným čestným předsedou Čs. společnosti zeměpisné. Prof. Vitásek se aktivně zúčastnil mezinárodních geografických kongresů ve Varšavě (1934) a v Amsterodamu (1938). Již v roce 1935 byl zvolen čestným členem Srbské geografické společnosti a podobné pocty mu prokázaly geografické společnosti Bulharska (1936), Rakouska (1956), Polska (1957), Maďarska (1962) a SSSR (1965)… Není divu, že k tomuto věhlasnému vědci se hrdě hlásí jeho rodáci ve Velké Bystřici (U příležitosti 100. výročí narození univ. prof. Františka Vitáska, Dr.Sc. v roce 1990 se ve Velké Bystřici uskutečnily vzpomínkové slavnosti, v místní škole byla výstavka o jeho životě a díle a současně byla tomuto vynikajícímu českému geografovi na jeho rodném domě v Zámecké ulici č. 253 ve Velké Bystřici odhalena pamětní deska). K profesoru Vitáskovi se ale hrdě hlásí i jeho spolupracovníci a žáci z geografických pracovišť v Brně a v Olomouci. Dodejme skromně, že pan prof. František Vitásek získal středoškolské vzdělání na Slovanském gymnáziu Olomouc v letech 1901 - 1909.

Osobností prosince 2009 je na Slovanském gymnáziu

Kosina Jan Ev. - profesor, zakládající ředitel Slovanského gymnázia (1867 – 1877)

(nar. 22. 12. 1827 v Josefově na Náchodsku; zemřel v Olomouci 10. prosince 1899) byl ve své době respektovanou osobností, která mimořádně pozitivně ovlivnila rozvoj českého školství a českého vlasteneckého života na Moravě. Pod jeho vedením se dokázalo Slovanské gymnázium z nesmírně skromných podmínek vypracovat ve věhlasný vzdělávací ústav s akčním radiem téměř celé Moravy a Slezska. Kosina v krátké době vytvořil profesorský sbor z vynikajících osobností a svým příkladem podněcoval své kolegy i studenty k cílevědomé práci ve škole i ve veřejném životě. Jeho celoživotní láskou byla antická filosofie a kultura. Studoval i historii a měl obdivuhodně široké odborné a jazykové znalosti, které získal za středoškolských studií v mnohojazyčném Lvově. Své literární ambice realizoval v oblasti vědecké a společenské publicistiky. Na pražské univerzitě studoval kromě češtiny a dějepisu i latinu a řečtinu. Už ve svém prvním působišti na gymnáziu v Hradci Králové (1853 – 1867) kromě svědomité výuky překládal mj. Platona a Sokrata a napsal dokonce vlastní učebnici latiny. Osvojil si výborně klasickou rétoriku, nesnášel germanizmy a i od svých podřízených vyžadoval kultivovaný jazykový projev.

V Olomouci se celou svou tvůrčí erudicí pustil do práce na Slovanském gymnáziu a mimořádně aktivně se zúčastňoval českého vlasteneckého života. Měl zásadu: „Běda národu, který není veden k poezii! K jeho humanitnímu duchovnímu odkazu se i svými vlastními literárními aktivitami hlásili jeho nástupci, jeho žáci i studenti v dalších generacích. Kosina své literární ambice realizoval v oblasti filosofie a jazykovědy. Zásadním způsobem se zasloužil o založení časopisu Komenský, který vyšel poprvé v Olomouci v roce 1873 (a který přes peripetie doby vychází dodnes!). Jeho nejznámějším dílem jsou olomouckým českým intelektuálním životem inspirované Hovory olympské, zahrnující dobové filosofické úvahy a kritiky jazykovědné a literární. V jeho literární pozůstalosti je ukryta i bohatá korespondence, z níž nejrozsáhlejší a nejvýznamnější je korespondence s Františkem Bartošem a s Jaroslavem Vrchlickým.

Kromě usilovné práci na rozvoji Slovanského gymnázia byl Kosina i spiritus agens olomouckých českých vlasteneckých spolků (Matice školská, Spolek učitelů moravských, Vlastenecké muzeum, Sokol). Mimořádně cenné je zapojení ředitele Kosiny a jeho profesorského sboru do vzdělávacího programu Slovanského dělnického spolku, založeného v roce 1872. Tato spolupráce, spočívající v přednáškách a posléze v systematické výuce, vedla ke vzniku zprvu dvouleté Pokračovací průmyslové školy (pro niž české školy, včetně Slovanského gymnázia a později i České reálky zapůjčovaly prostory), a která se po První světové válce osamostatnila. Tato aktivita snad předznamenala osud historické budovy Slovanského gymnázia v Kosinově ulici (vybudované ze sbírek českých vlastenců a vysvěcené v roce 1884), která se v důsledku chaotického společenského vývoje v 50. letech stala centrem Pracovních záloh a nezájmem po roce 1989 se už natrvalo stala sídlem Středního odborného učiliště.

Po deseti letech úspěšného vedení Slovanského gymnázia se Jan Ev. Kosina stal zemským inspektorem a zemským školním radou. Na penzi se v roce 1888 vrátil do své milované Bohdanče, avšak zklamán tamními maloměstskými poměry se na poslední čtyři roky svého života vrátil do Olomouce a stál opět v centru místního českého vlasteneckého života. Dočkal se zde mimořádné úcty a vážnosti. Jeho pohřeb v Olomouci byl společenskou událostí celého města. Pochován je v rodinné hrobce v půvabném lázeňském městečku Bohdanči, která si až na sklonku Kosinova života uvědomila velikost tohoto člověka, jmenovala ho svým čestným občanem a „in memoriam“ po něm pojmenovala jednu z hlavních bohdanečských ulic…

Životní cesta pana ředitele Jana Ev. Kosiny byla pestrá a klikatá, jeho život příkladně činorodý. Pro mimořádný přínos českému kulturnímu rozvoji ve druhé polovině 19. století si zaslouží být i současníky ctěn a uchováván v trvalé paměti.

Osobností listopadu 2009 je na Slovanském gymnáziu

Babíček Zdeněk - národní hrdina, hrdina letecké bitvy o Velkou Británii

( nar. před 90 lety 7. listopadu 1919; zemřel ve vzdušném souboji při plnění vojenských povinností 15. září 1941)

I když Zdeněk svým založením a zájmy dokazoval, že „nejen studiem živ je student“, na Slovanském gymnáziu měl vždy vyznamenání. Od dětství byl nadšeným skautem a své mimořádné fyzické dispozice uplatňoval ve všech možných sportech (mj. byl bratrancem naší zlaté olympioničky Dany Zátopkové). Jeho největší láskou však byla letadla Hanáckého aeroklubu. Na Slovanském gymnáziu maturoval v politicky napjaté atmosféře roku 1938. Přímo od maturity se při květnové mobilizaci přihlásil do armády. Na naléhání rodičů upustil od úmyslu stát se důstojníkem z povolání a zapsal se na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy.

Když posléze viděl v olomouckých ulicích nacistickou armádu, Zdeněk se zaťatými pěstmi přísahal: „To jim nedaruju. Budu první, kdo poletí nad Německem a budu účtovat…!“ Ctil ideály T.G. Masaryka, na Slovanském gymnáziu prošel výchovou vlastence, legionáře a Sokola, třídního profesora Bohumila Nypla. Rozšiřoval ilegální tiskoviny, spolupracoval s vojenskou podzemní organizací Obrana národa. Zúčastnil se i studentských nepokojů 28. října 1939 a pohřbu svého kolegy MUC. Jana Opletala, šlo po něm gestapo. Ilegálně přešel hranice 3. ledna 1940 a po čtyřměsíční strastiplné cestě přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Libanon a Egypt se přepravil do Marseille. Jako dobrovolník byl ihned zařazen do obranných bojů u 6. baterie dělostřeleckého pluku u Sigeanu. Po kapitulaci Francie se přihlásil k letecké jednotce formované pro boj v Anglii. Projel napříč Francií a z Port Vendres byl přepraven anglickou válečnou lodí do Liverpoolu. Nejdříve pracoval jako mechanik, po zalétání na letišti u Damfries ve Skotsku byl převelen v hodnosti seržanta R.A.F. k 311. bombardovací peruti v Homingtonu. S ní byl nasazen přímo do bojů v letecké bitvě o Británii….

Nejčastěji vykonával nevděčnou roli zadního střelce a s kamarády se střídal v pilotování. V zběsilé letecké palbě se mezi střepinami granátů z tmavé oblohy řítil Zdeňkův Wellington KX-L! Hořely přístavy, potápěly se lodi, bortily se zdi továren, nádraží ležela v sutinách… Zdeněk účtoval! Zúčastnil se 22 bojových letů. 16. června 1941 byl vyznamenán medailí za chrabrost v boji, 10. srpna 1941 obdržel Čsl. válečný kříž za statečnost ( druhým Válečným křížem a Zlatým křížem Junáka byl vyznamenán in memoriam). Dne 15. září 1941 se Zdeňkova posádka přihlásila k riskantnímu úkolu - zničit pýchu nacistického zbrojního průmyslu Waffenwerke Hamburg. Hoši věděli, do čeho jdou. Při vstupu do německého vzdušného prostoru byl Zdeňkův stroj napaden letkou stíhačů Bf 110. Za bezoblačné oblohy, a při plném zatížení bombami nešlo uplatnit letecké mistrovství získané sportovním létáním nad olomouckými střechami. Přesto první dva útoky odrazili… Od tohoto dne žil Zdeněk jen ve vzpomínkách svých kamarádů a v srdcích svých nejbližších.

Až téměř po padesáti letech záměrného mlčení byl Zdeněk Babíček dne 29. května 1991 rozkazem prezidenta republiky Václava Havla povýšen do hodnosti podplukovníka letectva - in memoriam. V Den vítězství 8. května 1992 jsem s přáteli stanul u Zdeňkova pomníčku na vojenském hřbitově u města Kleve na německo-holandském pomezí. Vzdal jsem čest našemu absolventovi, podobně jako ji letos vzdalo 35 studentů Slovanského gymnázia, kteří se zde i se svými profesory poklonili u jeho symbolického hrobu při návratu z nizozemského Veenendaalu a položili vavřínový věnec s trikolórou vlasti, za niž položil svůj mladý život… Po Zdeňkovi Babíčkovi byla v devadesátých létech pojmenována jedna z olomouckých ulic… Budete-li čekat na autobus na zastávce náměstí Hrdinů, pohleďte na dům s prodejnou nábytku (Legionářská 3). V něm prožil své dětství hrdina největší letecké bitvy dějin Zdeněk Babíček, absolvent Slovanského gymnázia, který by se letos 7. listopadu dožil devadesáti let...

Osobností října 2009 je na Slovanském gymnáziu významný bohemista

Dvořák Jaromír, PhDr. - univerzitní profesor, literární historik a editor

(nar. 4. července 1931 v Olomouci; zemřel tamtéž 4. října 2004), pro jehož rozsáhlé dílo je podle akademického Slovníku českých spisovatelů příznačná faktografická přesnost, objevy četných zasunutých materiálů a důkladnost doprovodných komentářů. Celý svůj profesní život zasvětil filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (od roku 1968 jako docent a od roku 1982 jako profesor nové české literatury). Výrazně se uplatňoval i v olomouckém literárním životě, např. jako redaktor 13 ročníků Sborníku Vlastivědné společnosti muzejní. Věren odkazu svých učitelů prof. J.L. Fischera a prof. Oldřicha Králíka, naučil se vždy usilovat o co nejexaktnější poznání. Již jako mladý asistent byl pověřován kromě výuky nové české literatury i náročnými semináři ediční techniky a nakladatelské praxe pro studenty nejvyššího ročníku FF a v odborné práci se podílel mj. na realizaci edičních projektů, např. výboru z díla V.K. Klicpery, překladů díla Josefa Jungmanna, edice Sládkových překladů W. Shakespeara i řady edic bezručovských. Těžiště jeho zájmu se začalo přesouvat k demokratické, protifašistické a levicově orientované meziválečné literatuře. Ve spolupráci s prof. Robertem Smetanou a J. Š. Kvapilem se stal editorem, komentátorem a interpretem díla Bedřicha Václavka. Po celý život hledal a nalézal tvůrčí příklad v osobnostech spjatých s českou národní kulturou a ideály sociálně spravedlivé společnosti a nikdy se nedokázal zpronevěřit etice vědecké práce. Byl vůdčí osobností při budování univerzitního Kabinetu Bedřicha Václavka, při pořádání 20 ročníků vědeckých konferencí Václavkova Olomouc i při vydávání Václavkova díla. Řadu let byl školitelem vědeckých aspirantů. Externě vedl kabinet při ÚČSL ČSAV. Své studie o Palackém a lyrice národního obrození, ale o vůdčích zjevech české literární kritiky shrnul do publikace Tradice a současnost (1980); výsledky svého bádání o básníkové svého srdce prezentoval v knize Bezručovské studie (1982). Na rozdíl od jiných neuhýbal před problémy a dokonce ze svých mimořádně skromných prostředků vydal počátkem 90. let studie, připomínající velké demokratické tradice světové i české společnosti a kultury (např. J.L. Fischer a F.X. Šalda; Edvard Beneš 1945 – 1948 o české literatuře a kultuře; Z dějin literatury a kultury na Moravě). V oblasti světové hudby na psal studii Občan Ludwig van Beethoven a jeho Missa solemnis; svůj celoživotní zájem o regionální kulturu završil monografií Prof. PhDr. Jan Springer, demokrat a vlastenec. Koncem devadesátých let spolupracoval se Sdružením Vladislava Vančury, pořádajícím v Háji ve Slezsku festival Rozmarné léto. Z této spolupráce vzešly pozoruhodné studie Jaromíra Dvořáka: Ke stému výročí příchodu P. Bezruče na Hanou (1996); F.X. Šalda, obránce demokracie a sociální spravedlnosti (1997) a František Palacký – kritik (1998). K jubileu Jaromíra Dvořáka vyšla Bezručovská studie (2001), fundovaně přispívající k otázce autorství rukopisné sbírky veršů připisovaných Bezručovi. Velmi pozoruhodnými postřehy a studiemi přispěl i do almanachů Slovanského gymnázia.

Jaromír Dvořák sám a později ve spolupráci s vlasteneckou slezskou obcí (cit.) dokázal, že je možné připomínat, studovat a rozvíjet životadárné kulturní tradice i tehdy, když tomu globalizující (glajchšaltující) trh ani trochu nepřeje. Silou ducha překonával svízele ochromující nemoci, která mu v posledních letech života znemožňovala zúčastňovat se veřejného života, ale nikoli i za ztížených podmínek pronikavě myslet, pracovat a psát.

Osobností Slovanského gymnázia jubilující v září 2009 je

Čičatka Jaroslav, PhDr. - nezapomenutelný profesor Slovanského gymnázia
(nar. 9. ledna 1891 v Prostějově; zemřel v Olomouci 12. září 1979)

Je požehnáním pro studenty, mají-li odborně erudované učitele, kteří své povolání neberou jako pouhý zdroj obživy, ale jako své poslání a kteří svou přirozenou autoritou získají důvěru studentů. Slovanské gymnázium mělo v minulosti naštěstí několik takových pedagogů. Pod jejich vedením pozbývala gymnazijní studia nudný charakter a při veškeré náročnosti profesorů se stávala i zdrojem tvořivé seberealizace a krásných zážitků. Nadšené zápisy v kronice svědčí o tom, že Slovanské gymnázium pořádávalo každoroční školní akademie, hrávalo se tu divadlo, gymnázium mívalo i svůj školní orchestr a kvalitní pěvecký sbor. Spiritus agens oněch akademií, divadelní režisér, dirigent a sbormistr nebyl nikdo jiný, než oblíbený pan profesor PhDr. Jaroslav Čičatka.

Tento charismatický profesor vyučoval v letech 1923 - 1951 češtině a němčině zprvu na reálce a posléze na Slovanském gymnáziu. Studentům imponoval nejen svou laskavostí, ale i zjevnou radostí, že může své poznatky předat druhým. Tyto vlastnosti dostal do vínku již v raném mládí. Narodil se ve velmi chudé krejčovské rodině v Prostějově dne 9. ledna 1891. Středoškolského vzdělání se mu dostalo na tamní německé reálce. Zdrojem obživy mu bylo stipendium a kondice majetnějším spolužákům. O jeho brilantních studijních výsledcích v oboru slavistiky a němčina na univerzitě ve Vídni svědčí skutečnost, že opakovaně obdržel i stipendium vídeňské městské rady. V té době z vlastní iniciativy navštěvoval též přednášky z dějin umění a hudebních věd, které znamenaly celoživotní rozšíření Čičatkových vědeckých zájmů na tyto obory.

Profesor Čičatka prakticky od státnice v roce 1915 odcházel na bojiště První světové války. Zúčastnil se útoku na Lvov a zakusil i útrapy italské fronty. Po návratu domů krátce působil v Novém Jičíně a v Prostějově a trvale od roku 1923 v Olomouci. - I když následovaly časy, v nichž bylo pramálo důvodů k optimismu, po celá ta léta právě zásluhou dr. Čičatky Slovanským gymnáziem denně zněla hudba a zpěv. Pan dr. Čičatka ale i rozsáhle publikoval. Plné čtvrtstoletí (do roku 1948) vedl kulturní rubriku oblíbeného lidoveckého deníku Našinec, v níž stovkami příspěvků citlivě vychovával veřejnost našeho města a širokého okolí k lásce k divadlu. Jaroslav Čičatka byl totiž oním (žel dnes už mizejícím) typem středoškolského profesora, který vedle pedagogického působení byl činný i vědecky. Napsal 30 obsáhlých samostatných studií, které vedle hodnoty vědecké mají i význam metodický (např. L. Janáček, G. Mahler, R. Schumann, Hrajeme na klavír, Hrajeme na housle, Dobrovský v Olomouci).

Počátkem padesátých let byla i na Slovanském gymnáziu velmi tísnivá atmosféra, která Čičatkově aktivitě v práci se studenty nepřála. Pan profesor tedy odešel v roce 1951 do Městské knihovny, v níž založil a do roku 1973 systematicky budoval hudební oddělení. Shromáždil zde na 3500 svazků knih a notových materiálů a fonotéku s více než 2000 gramodeskami. Navíc celá ta léta redigoval knihovní katalogy. V posledním decenniu svého života, kdy člověk bývá již činorodé práci vzdálen a handicapován nemocemi stáří, vytvořil díla s nesmírnou informační hodnotou – Dějiny hudby a zpěvu v Olomouci, a rozsáhlou monografii Dějiny olomouckého divadla a Vývoj divadelnictví na střední a východní Moravě.

Autoři různých vzpomínek na dr. Čičatku (zemřel před 30 lety dne 12. září 1979) obdivují jeho svěží intelekt a činorodou povahu, které si udržel do vysokého věku. V Čičatkově díle se snaží vystihnout jeho největší lásku a shodují se, že to byla opera.- Pamětníci z řad studentů tohoto charismatického pana profesora na Slovanském gymnáziu však vědí své: Pan profesor Čičatka především miloval lidi.

Osobností Slovanského gymnázia jubilující v srpnu 2009 je aktivní účastník II. odboje

Vrána Ctirad-Joe, Dr. - představitel čs. krajanů v Kanadě a marketingový odborník
(nar. v Olomouci dne 23. srpna 1924)

Zahájil „svobodnou“ etapu svého života v březnu 1951 v prodejně obuvi Baťa na předměstí Toronta. Vynikal nad ostatními svým rozhledem, jazykovými znalostmi, organizačními schopnostmi a velkým nadšením v práci pro dobré jméno firmy Baťa. Měl ale jediný nedostatek: pro Kanaďany nevyslovitelné, krásné české jméno Ctirad. Začali mu tedy říkat Joe. Během několika let znala Joe Vránu celá Kanada.

Ctirad Vrána měl v té době za sebou kvalitní přípravu ze Slovanského gymnázia (1935 - 1943) a zkušenosti tvrdé životní reality okupace i roku 1948. Jako maturant ročníku 1943 měl jedinou nepřitažlivou perspektivu – totální nasazení na práce v Reichu.

Ctirad se však rozhodl „pomáhat“ Třetí říši velmi účinně jinak. Přešel do ilegality. Podílel se na budování zpravodajské sítě londýnské odbojové skupiny Clay Eva na Holešovsku a na Vsetínsku. Před dopadením gestapem unikl odchodem k partyzánům. Od února 1945 bojoval ve svazku Partyzánské brigády Jana Žižky, která tehdy operovala na Valašsku. Po válce se v rámci rodinné tradice rozhodl studovat práva na UK v Praze. Jeho brilantní studijní výsledky a kvalitní jazykové znalosti rozhodly, že byl v roce 1947 vyslán na půlroční stáž do mezinárodního univerzitního střediska Helsingör v Dánsku. Studoval tam zejména právní problematiku dánského systému družstevního hospodářství. Po únoru 1948 se Ctirad netajil svými názory ani zahraničními zkušenostmi a odvážně vystupoval proti omezování akademických svobod našich vysokoškoláků a proti rozpoutávanému komunistickému teroru.

Za neohrožené hájení těchto principů, pro něž bojoval za okupace v odboji (a byl i vyznamenán), dostal od samozvaných poúnorových spasitelů naší společnosti odměnu jinou. V srpnu 1948 byl zatčen a v dubnu 1949 ve zmanipulovaném procesu odsouzen na 5 let za zradu a přípravu úkladů o republiku. Následovala „vězeňská praxe“ v hnědouhelném dole v Dolním Jiřetíně. Odtud se mu v říjnu 1949 zdařil útěk. Za dramatických okolností přešel ilegálně do SRN. Solidní jazyková průprava ze Slovanského gymnázia mu umožnila zapojit se do práce střediska OSN pro uprchlíky. Po dvou letech obdržel vstupní vízum do Kanady a na jaře 1951 nastoupil u firmy Baťa. Věren své životní zásadě „obtížné situace jsou příležitostí k řešení a vlastnímu růstu“ pouštěl se odvážně do řešení nejrůznějších problémů.

Ve firmě mu byly svěřovány náročnější a náročnější úkoly. Postupně se stal vedoucím obchodu i obchodního okrsku, během pěti let pracoval ve všech kanadských provinciích. V roce 1957 si vzal dvouletou bezplatnou dovolenou, během níž s vyznamenáním zvládl čtyřleté studium na Vysoké škole obchodní na Vancouverské univerzitě. V roce 1960 dosáhl na Yorkské univerzitě doktorátu obchodních věd. V roce 1963 byl Joe Vrána povolán vedením firmy z Vancouveru do celosvětového střediska firmy Baťa v Torontu, kde působil jako ředitel maloobchodu pro Kanadu.

Po celou dobu svého působení v Kanadě byl náš spolužák Ctirad-Joe Vrána mimořádně aktivní v krajanských organizacích. Od roku 1984 byl předsedou „Torontské pracovní skupiny“ Čs. společnosti pro vědy a umění, jejímž smyslem je uchovat tradici svobodné české a slovenské kultury a umělecké tvorby v zahraničí. V této funkci byl v únoru 1990 v Kanadě hostitelem prezidenta Václava Havla a jeho akademického doprovodu.

Dr. Vrána si velmi váží minulého rektora UP profesora Jařaba. Vyvíjel mimořádné úsilí o zlepšení materiálního a přístrojového vybavení olomoucké Lékařské fakulty a umožnění stáží našich odborníků v zahraničí. Usiloval i o předání kolektivní zkušenosti, zejména v tak u nás za komunistů zanedbávaných oborech jako je ekonomika a obchod. Po listopadu 1989 se rozhodl aktivně pracovat v naší republice. Kromě práce na speciálních projektech firmy Baťa donedávna přednášel marketing a finanční hospodaření na Slezské univerzitě v Opavě a na olomoucké Právnické fakultě UP. Břemeno velké privatizace a transformace našeho hospodářského systému na tržní hospodářství pomáhal zvládnout ředitelům podniků a jejich náměstkům přednáškami v Institutu managementu ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Dr. Vrána pouze lituje, že není aspoň o 20 let mladší, aby se mohl do budování naší současnosti zapojit s ještě větším nasazením. Zdůrazňuje naši velikou šanci, kdy, cituji“ „Poprvé v dějinách nejsme předmětem machinací velmocí, kdy nesmíme spálit svou jedinečnou příležitost…“

Věřme, že životní zkušenost našeho spolužáka Ctirada-Joe Vrány bude současným studentům Slovanského gymnázia motivací k aktivnímu a zodpovědnému přístupu k životu.

Osobností července 2009 je na naší škole fenomenální hudebník

Pleva Lubomír - středoškolský profesor, mistr světa ve hře na foukací harmoniku
(nar. 31. července 1929 v Grygově; zemřel v Přerově 1. srpna 1998)

Bývalo veselo ve třídě, do níž na olomoucké reálce chodil v letech 1941 - 1949 Luboš Pleva. Bývalo veselo i ve vlaku, jímž denně dojížděl do školy z Grygova. Kromě lehkoatletických treter a futrálu s houslemi míval totiž vždy při sobě foukací harmoniku. Stejně tomu bylo i při studiu na Univerzitě Palackého, kde studoval tělesnou výchovu a angličtinu. Těmto oborům pak vyučoval po celý život na přerovských středních školách. A protože byl zvyklý dělat všechno důsledně, denně několik hodin pilně cvičil i na své „varhánky“.

Lubomír Pleva začal muzicírovat již ve svých pěti letech, kdy dostal pod stromečkem housličky. Svůj hudební talent, zděděný po mamince, rozvíjel v hudební škole Žerotín, v níž velmi úspěšně absolvoval studium houslové hry u pana prof. Františka Černého. Během svých vysokoškolských studií byl Luboš primášem cimbálové muziky UP a v několika tanečních orchestrech hrával na basu. Sport a hru však mohl skloubit jedině „muzikou do kapsy“. Zaměřil se tedy na foukací harmoniku. Hru na tento nástroj ve svém provedení povznesl k dokonalosti. Dokázal, že foukací harmonika není jen mnohotvárným sólovým nástrojem, všestranně uplatnitelným v populární, taneční i jazzové hudbě, ale jako rovnocenný nástroj také při interpretaci klasické a současné vážné hudby.

Průlom do světa velké muziky Luboš udělal v roce 1955. Tehdy hrál v ústředním kole Lidové umělecké tvořivosti v Praze Mozartův Turecký pochod a - zvítězil. Obrovský úspěch mělo jeho první rozhlasové vystoupení, připravené s Ladislavem Kozderkou v brněnském rozhlasovém studiu. V témže roce účinkoval v živém vysílání silvestrovského pořadu z Bratislavy. V roce 1961 účinkoval v prvním pořadu vysílaném z nově otevřeného brněnského studia ČsT. Spolupracoval s televizními studii v Gottwaldově (Zlín), v Praze i se zahraničnímu studii. Většinu svých pořadů vytvořil a uvedl v rámci hudebních a zábavných pořadů televizního studia v Ostravě. Uskutečnil přes 300 nahrávek s orchestrem Studio Brno, s Ostravským rozhlasovým orchestrem, TOČR Praha, Country beatem Jiřího Brabce a Triem Vladimíra Fikara, vystupoval s orchestry Gustava Broma, Karla Vlacha a Václava Hybše, hrál mj. i pro kosmonauty Hvězdného městečka a třikrát i v ústřední televizi NDR v oblíbeném estrádním pořadu Ein Kessel Buntes. Svou vlast reprezentoval 10 týdnů na Světové výstavě v Montrealu v roce 1974 (vždy několik koncertů denně), v Torontu, v Quebecu a v Ottavě uskutečnil 184 úspěšných vystoupení… V roce 1980 vystupoval s orchestrem Ladislava Štaidla na Galakoncertu čs. televize pro Eurovizi a Intervizi ve Sporting Clubu v Monacu. K nejvýznamnějším okamžikům jeho hudební kariéry patří úspěšné vystoupení na galakoncertu v Detroitu v USA v roce 1991.

V domácích soutěžích Luboš vždy bezkonkurenčně zvítězil. Od roku 1964 se zúčastňoval i Mistrovství světa ve hře na foukací harmoniku. Jeho první účast (Trossingen, SRN) znamenala 16. místo. O čtyři roky později byl již na Harmonica Weltfestspiele ve švýcarském Lucernu třetí. Svůj první titul Mistra světa v kategorii hry na harmonetu získal v roce 1971 v holandském Eidhovenu. Skvělou reprezentací české kultury bylo vystoupení našeho spolužáka Lubomíra Plevy na Mistrovství Evropy 1972 v Baarnu v Holandsku. Zvítězil v kategorii hry na chromoniku, zvítězil rovněž v kategorii hry na harmonetu a získal hlavní cenu festivalu – medaili za nejlepší umělecký výkon. Další vítězství a tituly Mistra světa ve hře na harmonetu získal na festivalech v letech 1973 a 1974 a své vítězné tažení korunoval v roce 1975 v Offenburgu (SRN) čtvrtým titulem Mistra světa.

V roce 1960 napsal (společně s M. Kunou) učebnici Foukací harmonika. V roce 1973 vyšla jeho první gramofonová deska. Bylo jich zatím devět, včetně profilové LP desky Muzika do kapsy. V Lubošově repertoáru není jen hudba taneční, zábavná a populární, ale i hudba klasiků (Bach, Debussy, Chačaturjan, Stanescu, Dinicu, Trenet, Rodgers, Wiener). Lze bez nadsázky konstatovat, že náš dřívější spolužák z maturitního ročníku 1949 Lubomír Pleva povznesl „foukací varhánky“ považované laiky za pouťovou hračku či kuriozitu, na piedestal svébytného hudebního nástroje se svým zvukovým bohatstvím, technickými a výrazovými možnostmi. Hudební kritikou je vysoce hodnocen (cit.): „Plevův vytříbený cit pro formu a styl - od úpravy skladeb barokních mistrů po soudobý jazzový hit.“

Mistr Pleva byl vybrán do poroty obnoveného mistrovství světa na foukací harmoniku, které se konalo v USA. Náhlá mozková příhoda v roce 1992 však znamenala dramatickou změnu v jeho životě. S veřejností se naposledy setkal několik měsíců před svou smrtí při křtu CD „Přerovské nocturno“, které sestavil z jeho nahrávek z let 1975 – 1992 Jaroslav Wykrent.

V srdcích ctitelů tohoto hudebního nástroje je Luboš Pleva společně s Larry Adlerem, Tommy Reillym či Jean Toots Thielemansem světově uznávaným interpretem, který se (cit.) „dopracoval úrovně, která sama v tomto oboru znamená kritérium“. (V roce 1997 se Luboš i přes svůj zdravotní handicap zúčastnil se svou třídou oslav 95 let od založení olomoucké České reálky. - Grygovští uctili památku svého rodáka Luboše Plevy, jeho hudebního genia i záliby ve fotografování v letech 2005 a 2007, kdy uspořádali fotografické výstavy s názvem „Muž s harmonikou v kapse a s fotoaparátem na krku“).

Osobností Slovanského gymnázia, jubilující v červnu 2009, je kardinál

Tomášek František - pedagog, kněz, arcibiskup pražský a primas český
(nar. před 110 lety 30. června 1899 ve Studénce u N. Jičína; zemřel v Praze 4. srpna 1992)

Jméno našeho absolventa z roku 1918 Františka Tomáška vnímáme na Slovanském gymnáziu se zvláštní úctou. Vážíme si ho zejména pro jeho celoživotní nezlomnou věrnost morálním zásadám. František Tomášek stál vždy na straně umlčovaných, ukřivděných a pronásledovaných. V době potupné „normalizace“, kdy téměř celý náš národ apaticky rezignoval, hlas Františka Tomáška statečně vyzýval k opuštění bezvýchodné cesty lží a násilí a k nastoupení cesty dialogu.

Při svatořečení Anežky České, přenášeném televizí, se zraky téměř celého národa upínaly k tomuto absolventu Slovanského gymnázia. V závěru jeho vystoupení zazněla slova: „Vzpřimte se a zvedněte hlavy!“ O několik dnů později vyšli lidé do ulic. Byl listopad 1989…

Tomáškovi pocházejí ze Studénky, kde byl jejich tatínek učitelem. Měli šest dětí. Jako sedmiletý stál zoufalý František se sourozenci u svého umírajícího otce (nejmladšímu byl právě půlrok). Paní Tomášková chtěla svým dětem umožnit vzdělání. Přestěhovala se s nimi tedy do Olomouce. Sama těžce pracovala jako pradlena. Část bytu pronajímala studentům. František studoval na Slovanském gymnáziu v letech 1910 – 1918 (v letech 1909 – 1917 zde studoval i jeho starší bratr Bohumil, který byl později profesorem průmyslovky v Prostějově). Po studiu na arcibiskupském semináři přijal František dne 5. července 1922 z rukou olomouckého arcibiskupa Cyrila Stojana kněžské svěcení.

Nejdřív působil jako katecheta v olomouckém předměstí Pavlovičky, později v Kelči na Valašsku. Od roku 1934 byl asistentem Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci. Dne 15. prosince téhož roku byl promován doktorem teologie. Neúnavně publikoval. Byl redaktorem Katechetické hlídky, vydal Katechismus a 15 odborných i populárních publikací, určených především vzdělávání mládeže.

Po uzavření vysokých škol za okupace byl František Tomášek katechetou na škole v Olomouci – Starých Hodolanech (V této době byl i členem profesorského sboru naší školy, kdy vyučoval řk náboženství za dr. Marcola Cola, který byl nacisty zatčen a následně vězněn v koncentračním táboře Buchenwald); hned po válce se vrátil na CMBF. V roce 1946 se habilitoval docentem. V následujícím roce ho prezident dr. Beneš jmenoval profesorem pedagogiky a katechetiky. Vysokoškolské působení dr. Tomáška skončilo v roce 1950, kdy byla olomoucká teologická fakulta nastupujícím komunistickým režimem zlikvidována… Dne 23. října 1949 papež Pius XII. jmenoval dr. Tomáška světícím biskupem olomouckým. V očekávání blížícího se pronásledování církve přijal svěcení v Olomouci z rukou arcibiskupa dr. Josefa Matochy tajně dne 14. října 1949.

Od roku 1951 byl dr. Tomášek farářem v Bohušově na Krnovsku. V předvečer Vánoc, dne 23. prosince 1951, byl před očima své sedmasedmdesátileté matky, která u něho trávila podzim svého života, zatčen a internován v pracovním táboře v Želivě. K 1. červenci 1954 byl ustanoven farářem v Moravské Huzové. Po vynuceném odchodu arcibiskupa Josefa Berana do exilu, jmenoval papež Pavel VI. Dr. Tomáška apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze (18. prosince 1965). Dr. Tomášek se v té době jako jediný z českých biskupů zúčastnil jednání všech čtyř zasedání 2. vatikánského koncilu a přednesl na něm 5 diskusních příspěvků. Papež ho mj. jmenoval konzultorem Kongregace pro katolickou výchovu a členem Sekretariátu pro jednotu křesťanů. Bulou papeže Pavla VI. ze dne 27. června 1977 byl absolvent Slovanského gymnázia a člen jeho profesorského sboru ze 40. let František Tomášek jmenován kardinálem a po průtazích komunistické byrokracie dne 30. prosince téhož roku i arcibiskupem pražským.

Kardinál Tomášek od poloviny 80. let ve svých pastýřských listech a otevřených dopisech státním činitelům prosazoval změnu politiky státu vůči věřícím a statečně upozorňoval na porušování lidských práv. Opakovaně intervenoval ve prospěch občanů souzených, vězněných a pronásledovaných za náboženské přesvědčení. Na jeho podporu vznikla petice o 31 bodech „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“, které i při perzekuci vládnoucí moci v roce 1988 vyjádřilo svými podpisy podporu přes 600 tisíc občanů.

Kardinál Tomášek se stal symbolem obrozujícího se morálního života v naší zemi s nesmírnou autoritou doma i v zahraničí. Koncem osmdesátých let s naší samozvanou „stranou a vládou“ již nekomunikoval téměř nikdo. Státníci však přijížděli ke kardinálovi Tomáškovi s turistickými vízy na „soukromé návštěvy“. Ochranu u něj nacházeli disidenti. Kardinál Tomášek usiloval i o sblížení katolické a pravoslavné církve. S církevními představiteli střední Evropy vyzýval k porozumění mezi národy a zachovávání lidských práv. Při příležitosti blížícího se svatovojtěšského milénia vyhlásil velkorysý pastorační program „Desetiletí duchovní obnovy národa“ (1988 – 1997) s cílem povznést jeho mravní stav.

Bez nároku na pocty a funkce, s příslovečnou skromností kardinál Tomášek dal na prahu třetího tisíciletí křesťanských dějin našemu národu naději. Ukázal novou cestu k budoucnosti vycházející z tradic a duchovních hodnot křesťanství, cestu směřující k vzájemnému respektu a úctě všech občanů.

Osobností května 2009 je významná osobnost literárního a kulturního života na Olomoucku

Bohuslav Smejkal - knihovník, publicista a bibliofil, laureát Ceny města Olomouce v oblasti kultury za rok 1998
(nar. 11. května 1924 v Holici u Olomouce)

Po absolutoriu Slovanského gymnázia v roce 1943 za okupace totálně nasazen. Po skončení války studoval na MU v Brně práva. Prověrková komise nastupující totalitní moci v roce 1948 mu však další studium znemožnila. Pracoval tedy jako knihovník olomoucké Obchodní a živnostenské komory a po jejím zrušení přešel do Státní vědecké knihovny. Posléze získal vysokoškolské vzdělání dálkovým studiem knihovnictví a informatiky na FF Univerzity Karlovy v Praze. Vypracoval se na vedoucího oddělení knihovnických služeb a v osmdesátých letech byl zástupcem ředitele SVKOL. V letech l987 - 1998 zpracovával knihovní fond Olomouckého arcibiskupství. Pan Smejkal byl po celý život milovníkem knih a výtvarného umění. Po desítky let vedl olomouckou pobočku Spolku českých bibliofilů (v roce 1989 byl poctěn čestným členstvím ve Spolku českých bibliofilů v Praze). Souběžně se od roku 1991 věnoval činnosti v občanském sdružení Matice svatokopecké.

Své bohaté znalosti využil k rozsáhlé publikační činnosti, kterou zahájil již za studentských let. Publikoval v řadě periodik, uveďme např. Našinec, Stráž lidu, Lidová demokracie, Katolický týdeník, Hanácké noviny, Hanácký a Středomoravský den, MF Dnes, Olomoucké listy, Vlastivědný sborník moravský, Střední Morava, Numismatické listy, Holický sborník vlastivědných prací, Sborník Státního okresního archívu v Olomouci, Středisko VMO, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Zpravodaj Vlastivědné společnosti muzejní, Naše knihovna, Čtenář, Knihovník, bulletin Z knihovnické praxe (1981 – 1984 byl jeho redaktorem). Jeho publicistika vyústila v řadu závažných seriálů. Knižně vydal mj. tituly Státní vědecká knihovna v Olomouci 1566 – 1966 (1966), Pocta dělníku knihy - Otto Františku Bablerovi (1985), Sto let české veřejné knihovny v Olomouci 1889 – 1989 (1989), Svatý Kopeček - poutní chrám Navštívení Panny Marie (1994), Antonín Marek Machourek, katalog výstavy (1997), Pohledy do historie Svatého Kopečka (2001). Od roku 1994 dosud vydal 15 ročenek „Občanům Samotíšek“. Hodnotnými články přispěl do sborníků Dar přátelství (1955), Rodné zemi (1957) a jubilejních almanachů Slovanského gymnázia Za hlasem Komenského (1957), V sýpkách ducha (1992), Primum necessarium… (1997), Slovanské gymnázium literární (2000), Vzděláván budiž (2002), Kleňme se svou vzdělaností jako duha... (2007) a do antologií Olomouc v české literatuře (2007), Z paměti literární Olomouce (2006) aj. V roce 2004 vydala Vědecká knihovna Olomouc Smejkalovu bibliografii, v níž je chronologický výčet cca 400 publikací a článků, které napsal v letech 1940 - 2004.

Jubilantovy kulturní aktivity obohacují i jeho mnohaletá přátelství a bohatá korespondence s významnými spisovateli a výtvarníky. Pan Bohuslav Smejkal byl iniciátorem mnoha kulturních událostí a setkání v Olomouci. Příkladná je rovněž kultura jeho jazyka a empatie v osobním jednání i k posluchačům na četných besedách.

Obdivuhodné životní dílo Bohuslava Smejkala v oblasti kultury bylo oceněno v roce 1998 udělením Ceny města Olomouce. K osmdesátinám tohoto významného absolventa Slovanského gymnázia v ročníku 1943 mu byla v květnu 2004 udělena Pamětní medaile Univerzity Palackého.

Nesmírně si vážíme zejména životního altruismu Bohuslava Smejkala. I když mu totalitní režim znemožnil dokončit studia práv, vypracoval se na renomovaného odborníka v knihovnictví. Po celý svůj aktivní život pomáhal tisícům studentů na cestě za vzděláním nalézat zdroje informací, a ve své publikační a přednáškové činnosti kultivovat široký okruh čtenářů i posluchačů.

Osobností měsíce dubna 2009 studenti zvolili významného olomouckého lékaře

MUDr. Františka Musila
(nar. 19. února 1913 v Šumperku; zemřel v Olomouci 1. dubna 1984)

Pan MUDr. František Musil zahájil svá gymnazijní studia na klasickém gymnáziu v Hradci Králové a po změně otcova působiště do Olomouce přestoupil na Slovanské gymnázium, na němž maturoval v oktávě profesora Václava Valenty v roce 1932. František vyrůstal v inspirujícím intelektuálním rodinném prostředí. Například jeho strýc z matčiny strany, prof. František Bluma (rovněž absolvent SGO 1904) řídil za 1. republiky gymnázium v Košicích; otec byl potomkem křižanovsko-neslovické větve svobodnického rodu, a ač povoláním stavitel-architekt na ředitelství ČSD, měl skvělé hudební vzdělání (žák Leoše Janáčka), byl vynikajícím houslistou a řadu let obdivovaným tenorem nezapomenutelné Talpovy „Olomoucké Šestnáctky“ (Pěvecké sdružení Šestnáctka - předchůdce olomouckého mužského pěveckého sboru Nešvera).

František studoval po maturitě lékařství na Masarykově universitě v Brně. Během studia byl demonstrátorem na tamní Oční klinice, kde se seznámil s věhlasným olomouckým okulistou, pozdějším univerzitním profesorem MUDr. Václavem Vejdovským. I když vlastní zrakové problémy neumožnily Františkovi pokračovat ve slibné kariéře na Oční klinice, přesto se spolupráce tohoto věhlasného očního chirurga s talentovaným medikem Františkem Musilem vyvinula v celoživotní upřímné přátelství.

MUDr. Musil svou lékařskou praxi začínal v Sobotíně a posléze v Mariánském Údolí. Vzhledem k nedostatku vojenských lékařů byl mimořádným rozkazem povolán k další povinné vojenské službě, kterou vykonával jako posádkový lékař v Olomouci. Po absolvování specializačního studia na ILF v Praze byl koncem padesátých let ustanoven okresním dorostovým lékařem ve Šternberku a po územní reorganizaci v roce 1960 se stal vedoucím dorostovým lékařem pro vysokoškoláky v Olomouci.

Vysokoškolské dorostové lékařství reprezentoval při rozvíjení spolupráce s lékařskou fakultou v Halle/Saale (NDR). Zaměřoval se nejen na praxi preventivní a kurativní, nýbrž iniciativně i na práci psychologickou a psychoterapeutickou. Svým chápavým přístupem ke klientům vlastně suploval tehdy chybějící funkci poradenského psychologa v oblasti mentální hygieny vysokoškoláků. Jeho pomoc byla v mnoha případech zcela zásadní a nejednou byla rozhodující pro další bytí či nebytí studenta na vysoké škole. MUDr. Musil vyučoval i na olomoucké Střední zdravotnické škole a byl i velmi dobrým školícím lékařem mediků, kteří pod jeho vedením praktikovali v univerzitním zdravotním středisku. Jako na svého laskavého dorostového lékaře, opravdového odborníka a přítele mládeže na něj vděčně vzpomínají absolventi všech tehdejších univerzitních fakult, neboť všichni museli projít alespoň jeho vstupním i výstupním vyšetřením a povinnými periodickými prohlídkami. Za „svého lékaře“ ho ale měli i mnozí zaměstnanci univerzitních zařízení, kolejí i menz či odborní pracovníci ústavů a vysokoškolští pedagogové.

O pokrokovosti, teoretické fundovanosti i praktické věcnosti názorů MUDr. Musila svědčí i jeho vlastní výzkumná práce, publikační a přednášková činnost. V odborných rubrikách denního tisku se angažoval v kampaních proti kouření a užívání návykových látek. V roce 1982 publikoval i sérii článků v rámci Mezinárodního roku úcty ke stáří.

MUDr. Musil se vyznačoval empatickými prohumánními postoji a vytříbeným humorem. Hovořil brilantně francouzsky. Byl členem kolegia rektora UP, členem Čs. lékařské společnosti J. E. Purkyně, Čs. kardiologické společnosti, sekce Slovanského gymnázia VSMO a Klubu přátel hudby v Olomouci.

Po celý život ho provázely dvě lásky: sport (v Sokole se věnoval lehkoatletickým disciplínám, byl vynikajícím šachistou, hrával volejbal) a hudba. V 60. letech hrával první housle v amatérském symfonickém orchestru Pedagogické fakulty UP, s nímž absolvoval i řadu výchovných koncertů a koncertů v zahraničí (mj. v NDR, Polsku a Maďarsku). Koncem 60. let byl zakladatelem a primáriem smyčcového kvarteta olomouckých lékařských kapacit.

Na charismatického absolventa Slovanského gymnázia z roku 1932 MUDr. Františka Musila vzpomínáme jako na výborného lékaře, dobrého člověka, sportovce a muzikanta. Žije ve vděčné paměti všech, jež léčil, jimž pomáhal a jež potěšil.

Osobností letošního měsíce března je klavíristka

Jarmila Cásková - Malendová, laureátka Ceny města Olomouce v oblasti hudby 2005
(nar. 25. března 1934 v Olomouci; zemřela tamtéž 1. července 2008)

Jarmila Cásková - Malendová patří mezi významné osobnosti, jež studovaly na Dívčím reformním reálném gymnáziu a po jeho začlenění do SGO dokončily své vzdělání na Slovanském gymnáziu Olomouc (v maturitním ročníku 1953). Jejím životním osudem se stala hudba, především ve smyslu interpretačním. I když od dětství projevovala výrazné hudební vlohy, dosáhnout reprodukčního mistrovství nebylo pro ni snadné. Jejím velkým životním vzorem byl její otec, který byl uměleckým knihařem, sám maloval (svými obrazy vytvořil stovky dokumentů koloritu dnes již zaniklého půvabu města Olomouce) a nadšeně se amatérsky věnoval divadlu. Paní Jarmila Cásková - Malendová studovala na FF UP teorii hudební vědy. Intenzívním studiem klavírní hry u prof. Františka Maxiána na pražské AMU si vypěstovala nezbytné rysy své osobnosti, především houževnatost, mimořádnou náročnost na kvalitu a technickou přesnost, z hlediska lidského pak mimořádnou schopnost komunikovat, organizovat a překonávat svízele života.

Z hlediska profesního prožila paní Jarmila Cásková - Malendová svůj život v olomouckém divadle. Tam poznala svého životního partnera, operetního pěvce a výtečného herce Adolfa Cáska, představitele mnoha významných rolí a později - když ho mozková příhoda upoutala na vozík – i bystrého recenzenta a glosátora divadelního dění v Olomouci. Jejich dcera Dagmar se také vydala po stopách svých rodičů na prkna, která znamenají svět, vystudovala herectví a působí v pardubickém divadle.

Paní Jarmila Cásková - Malendová během své padesátileté profesní kariéry byla především korepetitorkou, onou šedou eminencí, která, ač neviděna publikem, měla nemalý podíl na kvalitě mnoha inscenací jak v operetě, tak v opeře, ba dokonce i v činohře, šlo-li o hru se zpěvy. Její klavír si zasvěcení diváci do inscenací dokázali zakomponovat a jejich potlesk patřil i jí, ač se na scéně „neděkovala“. V dějinách olomouckého divadla je zapsána natrvalo, i když se o ní ani v divadelním archívu mnoho dokumentů nevyskytuje. Múzy se do zaprášených obálek obtížně vtěsnávají! Svědectví ale vydávají programové listy stovek inscenací…

Po odchodu na zasloužený odpočinek paní Jarmila Cásková - Malendová v sobě objevila nebývalý energetický fundament: využila absence lehkonohé divadelní múzy, k níž došlo spojením operního a operetního souboru v olomouckém Moravském divadle a začala pořádat se členy bývalé olomoucké operety pořady, na něž zvala k hostování i své přátele z opery a z činohry. Alespoň částečně tak nahradila hodolanskou scénu, která byla proslulá hudebním žánrem. V roce 1993 se koncerty konaly každé dva měsíce v Geislerově sále Žerotína, od roku 1994 již každý měsíc v Muzeu umění. Vtipně koncipované večery mají již po léta zakódován osobitý šarm, nekonvenční humor a vzácnou vitalitu své dramaturgyně, korepetitorky i živé interpretky. O smysluplnosti jejího úsilí svědčí skutečnost, že sál byl při těchto koncertech vždy plný… V březnu 2006 se konal již jubilejní stodvacátý koncert!! Paní Jarmila Cásková - Malendová připravila i množství koncertů pro nemocnice a kulturní zařízení dalších měst. S velkým zájmem se setkaly i koncerty pořádané pro olomouckou věznici…

Systematické činorodé aktivity paní Jarmily Cáskové - Malendové ji přivedly v roce 2005 mezi laureáty Ceny města Olomouce v oblasti umění. Na Slovanském gymnáziu jsme na ni mimořádně hrdí.

Osobností měsíce února 2009 je absolvent Slovanského gymnázia z roku 1891

Fischer Richard, JUDr. - legendární olomoucký starosta z let 1923 - 1939
(nar. 27. března 1872 v Lošticích; zemřel v Olomouci před 55 lety 4. února 1954)

Ve 20. století se o město Olomouc zcela mimořádně zasloužili dva čeští vlastenci s německým příjmením Fischer. Nebyli příbuzní a pouze jeden je absolventem Slovanského gymnázia. Oběma však byla společná láska k městu Olomouci, které se snažili zvelebit, vznešené mravní hodnoty, jimž bylo oddáni, i nevděk, který sklidili za svoji práci.

Známějším z obou je patrně pan Josef Ludvík Fischer, světově uznávaný filozof, humanista, sociolog, spisovatel, účastník západního odboje, univerzitní profesor a první rektor Univerzity Palackého (1946 - 1949). Lidmi, kteří se sami pasovali na něčí revoluční předvoj, byl rektorského místa zbaven, nakonec z univerzity vyštván a v následujících letech soustavně umlčován. O skutečném vztahu k panu rektorovi J. L. Fischerovi však podali svědectví sami studenti a obyvatelé města Olomouce na jaře v překrásně nadějném roce 1968. Při studentském majálesu byl J. L. Fischer hostem tehdejšího rektora pana profesora Metelky, s nímž společně projížděl kočárem olomouckými ulicemi. Byl poctěn ovacemi, náležejícími státníkům…

Legendární starosta města Olomouce z let 1923 - 1939, pan JUDr. Richard Fischer se podobné satisfakce nedočkal. Zemřel v ústraní v období nejzhoubněji rozbujelé totality dne 5. února 1954 (je pochován ve svém rodišti Lošticích). Přípravou k jeho zcela mimořádně úspěšné kariéře advokáta, politika, poslance, žurnalisty, spisovatele a národohospodáře bylo právě studium na Slovanském gymnáziu. Po maturitě v roce 1891 studoval na UK v Praze práva a v roce 1896 zahájil advokátní praxi v Olomouci. Vzápětí impozantně vstoupil do společenského a politického života. Programem poslance Moravského zemského sněmu JUDr. Richarda Fischera bylo spravedlivě rovnoprávné postavení Čechů a Němců v Olomouci a hospodářská prosperita města. Uskutečnění svých předsevzetí obětoval i vlastní soukromí. S nevšedním elánem pracoval v olomouckých českých vlasteneckých spolcích, napsal stovky článků, proslovil bezpočet přednášek Postupně se vypracoval v renomovaného znalce a úspěšného praktika v otázkách finančních, národohospodářských i školských. Neustále byl činný žurnalisticky a napsal i přes 40 samostatných publikací, které jsou cennými dobovými dokumenty. Do křesla starosty statutárního hl. města Olomouce byl poprvé zvolen v roce 1923, pak znovu a s velkou převahou v roce 1927 a 1932!

JUDr. Fischer byl duchovním otcem projektu „Velká Olomouc - město hospodářsky silné, kulturně vynikající a sociálně vyspělé“. O své město se staral mimořádně svědomitě. Životem a problémy Olomouce doslova dýchal. Denně navštěvoval stavby financované z městských prostředků, hovořil na chodníku s občany o jejich problémech, neohlášen přicházel do dílen, obchodů i domácností. V městě Olomouci byl pan starosta Fischer prvním mezi rovnými. Za jeho řízení městských záležitostí byly položeny základy demokratické správě města, s minimálním úřednickým aparátem byly zajištěny všechny jeho funkce, byl vzájemný respekt mezi zde žijícími Čechy a Němci. V době těžce doléhající hospodářské krize byla pro lidi práce, Olomouc vzkvétala, zbavovala se krunýře hradeb tereziánské pevnosti. Z prostředků městského magistrátu se vystavělo 8 škol a další veřejné budovy, velkoryse byla řešena dopravní situace ve městě, městské parky a zahradnická výzdoba města patřily k nejkrásnějším v Československu… 15. březen 1939 byl nejen neštěstím celého českého národa, ale i dnem osobní tragédie tohoto skvělého člověka. JUDr. Richard Fischer byl svého úřadu násilně zbaven a z radnice vykázán. Bylo mu tehdy 67 let…

Velikost díla tohoto významného absolventa Slovanského gymnázia nesnižuje ani patina času. Lze si jen přát, aby ve vztahu ke svému městu v jeho šlépějích kráčeli i absolventi současní.

Osobností ledna 2009 studenti zvolili profesora Podpěru

Podpěra Josef, PhDr., univ. prof. - botanik, pedagog, rektor MU, akademik ČSAV
(nar. 7. ledna 1878 v Jílovém u Prahy; zemřel v Brně 18. ledna 1954)

Když byl mezinárodně uznávaný botanik prof. František Polívka ustanoven ředitelem nově založené olomoucké České reálky, snažil se pro Slovanské gymnázium získat sobě důstojného nástupce. V září roku 1904 předal výuku přírodopisu tehdy šestadvacetiletému absolventu Univerzity Karlovy Josefu Podpěrovi.

V následujících čtyřech letech byl přírodopis na Slovanském gymnáziu nejoblíbenějším předmětem. Svým vyhraněným zájmem o botaniku oslňoval prof. Podpěra již za vlastních gymnazijních studií v Mladé Boleslavi. Na Univerzitě Kalově se v roce 1902 aproboval pro vyučování přírodopisu, matematiky a fyziky. V následujícím roce složil rigorózní zkoušku z biologie, geologie a paleontologie. Studentům Slovanského gymnázia imponoval nesmírným rozsahem svých znalostí.Ale také vlídným přístupem. Pravidelnými botanickými vycházkami, do té doby nevídanými, zásadně změnil tehdejšími striktními školskými předpisy definovaný vztah učitele a žáka. Terénem šli vždy kamarádi - za vedra i za deště - ale vždy radostně za poznáním tajemství přírody.

Prof. Podpěra jezdil o prázdninách i do zahraničí (Turecko, Dalmácie, Německo, Dánsko) Povzbudivá společnost prof. Fr. Polívky a prof. J. Lause násobila jeho odborné snažení. Během svého působení na Slovanském gymnáziu (1904 – 1908) publikoval v odborných časopisech 72 příspěvků! Vznikla zde Podpěrova studie o vlivu doby ledové na naši květenu, ale i zásadní práce Vývoj a zeměpisné rozšíření květeny zemí českých (1906) a Květena Hané (1908). Metodika jeho práce vyžadovala četné spolupracovníky v terénu. Nacházel je mezi učiteli na venkově, Čechy a Němci, i aktivní činností ve Vlastenecké společnosti muzejní. V roce 1908 mu byla nabídnuta možnost přejít do Brna, které bylo centrem tehdejšího vědeckého a kulturního snažení. Prof. Podpěra tam učil na II. České reálce. Intenzivně pracoval v Přírodovědeckém klubu, jehož činnost od roku 1911 zásadně ovlivňoval svojí aktivitou a organizačními schopnostmi jako předseda.

Za 1. světové války byl v roce 1915 na ruské frontě u Przemyšlu zajat. Válečná strádání proměnil prof. Podpěra v nesmírně plodné období svého života. V krátké době se naučil rusky. Pro místní odborníky představoval jediný kontakt s kulturním světem. Z vděčnosti mu umožnili prostudovat v přírodovědeckém oddělení muzea v Ufě a později i na univerzitě v Tomsku dokladový materiál z lokalit pro Středoevropana jinak nedostupných. V době zuřící občanské války jako čs. legionář studoval květenu Uralu, jihoruských a středoasijských stepí, botanizoval v sibiřských pohořích i v tajze. S Čs. legiemi se vrátil přes Vladivostok a Panamu v roce 1920 lodí domů.

Vzápětí byl dr. Podpěra jmenován řádným profesorem botaniky Masarykovy university v Brně. Nadšeně organizoval výměnu rostlin s botanickými zahradami celého světa. Pro ústavní herbáře tak získal unikátní sbírku se 400 000 položkami! Zkompletoval rozsáhlou knihovnu s 15 000 svazky odborné literatury. Se svými spolupracovníky vybudoval v Brně z bramborového pole současnou univerzitní botanickou zahradu. Napsal na 300 vědeckých pojednání o geografickém rozšíření rostlin, vedl stovky botanických exkurzí, o výsledcích své vědecké práce přednášel na botanických kongresech v Rumunsku, Švédsku, Anglii, Francii, Holandsku, Bulharsku a v Rusku. Byl poctěn čestným členstvím v řadě botanických společností, mj. i v Societas pro fauna et flora Finnica v Helsinkách. Mj. napsal skvělé dílo Květena Moravy ve vztazích systematických a geobotanických, monografii Conspectus muscorum (vypracoval se na světově uznávaného odborníka v bryologii), široké veřejnosti věnoval populární Klíč k určování výtrusných rostlin. Ve dvou funkčních obdobích byl děkanem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. V jejím čele stanul v roce 1937 jako rektor. Po válce byl zakládajícím členem Čs. akademie věd.

V paměti spolupracovníků a žáků zůstává prof. Podpěra jako prostý a čestný člověk s mimořádným vědomím odpovědnosti. Znaje ubohost ruských poměrů, snažil se mírnit krutý úděl ruských porevolučních emigrantů u nás. Studenty dokázal nadchnout pro svůj obor a upřímně se radoval z jejich úspěchů. - Dodejme, že prvním souvislým pedagogickým působištěm prof. Josefa Podpěry bylo olomoucké Slovanské gymnázium, že zde našel příznivé klima pro svoji vědeckou práci i své celoživotní přátele.

Osobností měsíce prosince 2008 je významný architekt

ing. arch. Antonín Škamrada

Bystrovanský rodák Antonín Škamrada (nar. 4. prosince 1928) studoval olomouckou Českou reálku, na níž maturoval v roce 1948 ve třídě prof. Štěpánky Gregorové. Po studiích architektury působil v letech 1952 – 1956 jako asistent na katedře urbanismu Fakulty architektury VUT v Brně, dalších 11 let ve Stavoprojektu Olomouc a v letech 1967 - 1971 v Útvaru hlavního architekta města Olomouce. Od roku 1991 byl vedoucím ateliéru Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Olomouci. Souběžně se v letech 1982 - 1987 věnoval pedagogické činnosti na katedře výtvarné výchovy PdF UP.

Jeho rukopis nese bezpočet projektů, které se po své realizaci staly neodmyslitelnou součástí našeho života. Projektoval např. mj. regeneraci historického jádra města Olomouce, Šumperka, Hranic, Nového Jičína, rekonstrukci Edelmannova paláce (Olomouc, Horní nám. 5), knihkupectví Velehrad, úpravy interiérů olomouckého Arcibiskupského paláce, rekonstrukci Stojanova na Velehradě, vnější plášť katedrály sv. Václava v Olomouci a rekonstrukci zámků ve Velkých Losinách, Tovačově, Mor. Třebové a aktuálně i olomoucké Konzervatoře evangelické akademie adal.

Z nově realizovaných staveb projektoval v Olomouci budovu Teplotechny, Vysokoškolské koleje na Envelopě, Krajský pedagogický ústav a řadu rodinných domů. Jeho autorskou pečeť nese interiér zámku ve Velké Bystřici, hlavní nádraží ČD Olomouc a Vrchní soud v Olomouci…

Ing. arch Antonín Škamrada se zúčastnil 23 architektonicko-urbanistických soutěží (včetně mezinárodních), v nichž získal 5 prvních cen, 3 druhé ceny a 2 kolektivní odměny (centrum bulharské metropole Varny). Pan ing. arch. Škamrada je jako architekt i jako olomoucký občan nejvíce hrdý na svůj podíl při rekonstrukci Klášterního Hradiska Olomouc, v němž projektoval generální opravu fasádního pláště (jehož rozvinutá délka je 1250 m!!!) s několika sty okny nejrůznějších velikostí a tvarů, s mřížemi a hektary omítek, se čtyřmi nárožními věžemi a velkou střední věží, která byla po požáru od roku 1856 bez vrcholu (podle starých rytin projektoval repliku původní barokní helmy). Projekt zahrnoval i výměnu krytiny na celé střeše, opláštění věží měděným plechem a úpravu všech čtyř nádvoří.

Profesní kariéra pana architekta Antonína Škamrady vyvrcholila projektem rekonstrukce tohoto olomouckého architektonického skvostu, který byl v roce 1995 vyhlášen národní kulturní památkou. Tato stavba získala v Olomouci „Cenu desetiletí“. K životnímu jubileu přejeme panu architektovi Antonínu Škamradovi, který maturoval na naší škole v roce 1948, do dalších let pevné zdraví a tvůrčí pohodu!

Osobností měsíce října 2008 je

JUDr. et PhDr. Zdeněk Šprinc
(nar. v Prostějově 2. 7. 1919)

Zdeněk Šprinc absolvoval Slovanské gymnázium v osudovém roce 1938 v oktávě prof. Karla Meningera. Po válce dokončil studia práv v Brně a doktorát obhájil i na Filosofické fakultě v Olomouci. Po zrušení Obchodní a živnostenské komory, která byla jeho prvním působištěm, pracoval na investičním odboru KNV Olomouc. Zde podporoval rozvoj olomouckých škol (mj. se zasloužil o stavbu nové budovy pro gymnázium v Olomouci – Hejčíně a Teoretických ústavů Lékařské fakulty UP…). V duchu tradice své rodiny (jeho otec byl spiritus agens českého společenského života v Olomouci, zakládajícím ředitelem Olomoucké městské knihovny a zakladatelem moderního knihovnictví v ČSR – k jeho uctění je knihovna na Nové ulici pojmenována Knihovna prof. Antonína Šprince) se rovněž mimořádně angažoval i v kulturním životě našeho města. Byl mj. autorem libret k řadě výstav, redaktorem Zpráv Vlastivědného muzea Olomouc, napsal předmluvu k prvnímu vydání Smahelovy reprezentativní publikace Olomouc ve fotografii…

Zdeněk Šprinc se vždy s velkou hrdostí hlásil k Slovanskému gymnáziu, byl členem výboru pro oslavy 90. výročí založení školy a v roce 1967 dokonce předsedou Výboru pro oslavy 100. výročí založení Slovanského gymnázia. Zasloužil se i o vydání sborníku „Pocta Slovanskému gymnasiu 1867 – 1967“ (a v pozdějších letech i o vydání revue GAUDEAMUS /v roce 1973 za red. dr. Kupky/ i Adresáře absolventů SG /v roce 1978, autor MUDr. Juryšek/). Následně založil a po 20 let úspěšně řídil Sekci Slovanského gymnázia ve Vlastivědné společnosti muzejní Olomouc, která si kladla za cíl (cit.) „uchovávat tradice a odkaz této věhlasné školy a vyvíjet aktivity, které tyto tradice naplní smyslem současnosti“, což se mu skvěle podařilo.

Náš spolužák Zdeněk Princ měl ryzí charakter, rovněž měl na vysoké úrovni dar slovního projevu a osobní šarm. Diplomaticky navazoval kontakty s tehdejšími autoritami a vysoce postavenými osobnostmi kulturního a politického života. Byl jednatelem a později i předsedou studentského odboru Národní jednoty, zasloužil se i o ustavení Svazu vysokoškolského studentstva, jehož byl prvním výkonným místopředsedou. Svými aktivitami se mimořádně zasloužil o obnovení olomoucké univerzity. Neúnavně organizoval setkání s významnými politickými osobnostmi, koncipoval rezoluce, pronášel projevy… Při obnovení olomoucké university vedl i studentskou delegaci k presidentu dr. Edvardu Benešovi (viz foto při projevu).

Osobně si pana dr. Šprince vážím i pro jeho statečnost, s níž v srpnu 1968 mezi rozhořčenými Olomoučany, diskutujícími mezi tanky, shromažďoval podpisy pro petici za odchod okupační armády…

V posledním desetiletí svého života byl náš spolužák dr. Zdeněk Šprinc velmi těžce nemocen a slepý. Přesto se s obrovskou vnitřní silou zúčastňoval kulturního života našeho města a velmi se angažoval v sekci zrakově postižených OV Svazu invalidů. Zemřel 23. října 1988.

Současné Slovanské gymnázium naplňuje jeho odkaz vysokou úrovní své práce i nebývalou péčí o tradice školy.

Zemřel profesor Milan Břeň

Počátkem prázdnin, dne 2. července 2008, zemřel náhle ve věku 61 let pan profesor Milan Břeň. Na Slovanském gymnáziu od počátku devadesátých let svou odborností, schopnostmi a nadšením přetvářel hodiny obávané chemie a biologie v dobrodružné výpravy za krásou přírody a poznáváním zákonitostí přírodních věd.

Prof. Břeň měl rád studenty a studenti měli rádi jeho. Byl to jejich Břeňoušek.

Celoživotním zájmem pana prof. Břeně byla paleontologie, sběr zkamenělin, minerálů a polodrahokamů. Ve své odborné práci se věnoval komplexnímu výzkumu devonských vápenců v lomu v Čelechovicích na Hané, známém jako bohaté naleziště trilobitů. Svůj výjimečný pozorovatelský talent uplatnil i při fotodokumentaci nejrůznějších přírodních objektů. Je také autorem rozsáhlé kolekce fotografií zachycujících krásy Olomouce, jejímž byl oddaným patriotem. Základní vojenskou službu absolvoval prof. Břeň u elitní jednotky chemického vojska, s níž prošel speciálním výcvikem pro detekci jedovatých bojových chemických látek v zamořeném prostředí. Jeho rozsáhlé schopnosti v této oblasti a mimořádná odvaha byly oceněny povýšením do důstojnických hodností (do zálohy přešel v hodnosti kapitána).

Prof. Břeň měl ale i rozsáhlé botanické znalosti, bez povšimnutí nenechával ani broučky, motýly, a měl neustálý přehled o tom, co kde roste, co kde kvete, příp. co zraje. Studentům se věnoval nad rámec svých služebních povinností. Každoročně některý z jeho svěřenců uspěl v okresním, nebo i v krajském kole Biologické olympiády. Prof. Břeň byl správcem odborné biologické učebny, biologických a geologických sbírek, je spoluautorem školního vzdělávacího plánu pro nižší třídy Slovanského gymnázia…

Prof. Milan Břeň měl vzácnou schopnost rezonovat s přírodou. Byl renomovaným odborníkem v paleontologii. Každý kámen uměl pojmenovat jeho odborným názvem, znal jeho chemické složení, krystalografické uspořádání, jeho původ i fyzikální vlastnosti, jeho použití a desítky dalších zajímavých informací.

Kolega Břeň měl svůj svět, který příliš neovlivnila dnešní uspěchaná doba. Vyznával prosté fundamentální hodnoty - čestné jednání, poctivou práci, asketickou skromnost. Nikomu nezáviděl, každému přál! O jeho charakteru svědčí i skutečnost, že se před lety ujal na ulici opuštěného psíka, který v domácnosti u Břeňů dostal obrovskou životní šanci stát se významným členem rodiny.

Milan Břeň byl přes svoji skromnost nesmírně bohatý člověk. Nade vše mu byla jeho rodina. Měl harmonické manželství, byl dobrým manželem a starostlivým otcem, který se své dceři velmi věnoval. Spektrum jeho zájmů bylo opravdu široké. Měl osobitý humor a nebývale rozvinutou schopnost vnímat i poezii všedních dnů. Doma býval věčně obložený knihami, měl přehled v literatuře, po celá desetiletí budoval svou sbírku poštovních známek, se svojí manželkou a s dcerou sdílel zájem o vážnou hudbu…

Prof. Břeň po celý život hledal, nalézal a objevoval. V přírodě prožil mnoho šťastných chvil. Se zaujetím učil své studenty poznávat kameny, z nichž jsou postaveny historické budovy, mosty a chrámy, ale i určovat plevele, které bojují o přežití např. ve spárách olomoucké dlažby. Měl i krásnou pedagogickou zásadu, již vyjádřil slovy: „Hodina, v níž se žáci nezasmějou, je ztracená!“ Studenti a jejich profesor Břeň v terénu, to bývali doslova kamarádi, náruživě zkoumající přírodu!

Pan prof. Milan Břeň byl svědomitý a zapálený kantor. Vždy jednal přímo a čestně. Nikdy neustrnul, snažil se novým poznáním neustále rozšiřovat své obzory a získané vědomosti předávat dál. Stal se tak neodmyslitelnou součástí Slovanského gymnázia vnímanou studenty, kolegy i olomouckou veřejností jako osobnost s rozsáhlými znalostmi, jako vzdělaný a nesmírně laskavý člověk.

Čest jeho památce!

Oceněním celoživotní práce pilířů pedagogického sboru Slovanského gymnázia Olomouc Mgr. Luďka Bartoše, RNDr. Jana Jelínka a RNDr. Josefa Látala je udělení nejvyššího resortního vyznamenání Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně jako vyjádření úcty za jejich tvůrčí pedagogickou práci a celoživotní příkladné morálně-společenské postoje, které jim u příležitosti Dne učitelů dne 30. března 2005 předala ministryně školství JUDr. Petra Buzková.

Ocenění profesoři

Mgr. Luděk Bartoš

Lidské a odborné kvality Mgr. Luďka Bartoše, jeho celoživotní pedagogický profil a rozsáhlá aktivní redakční, ediční a publikační činnost, zejména v oblasti regionálního školství Olomoucka, svým rozměrem a kvalitou z něj činí autoritu požívající respekt širokého okolí. Patří k osobnostem upřednostňujícím odbornost, neokázalou práci, vždy korektní a vstřícné postoje k studentům, k rodičům i ke kolegům.

Luděk Bartoš pochází z Olomouce-Bělidel. Narodil se 30. listopadu 1944, v Olomouci vystudoval gymnázium i Filozofickou fakultu Univerzity Palackého, obor český jazyk a literatura - ruský jazyk. V letech 1967 - 1971 působil ve vojenském školství na katedře všeobecného vzdělání Vyššího leteckého učiliště v Košicích. Vzhledem ke své občanské angažovanosti v letech 1968/1969, za veřejné přihlášení se k Masarykovým ideálům a zcela odmítavý postoj k okupaci naší republiky vojsky Varšavské smlouvy byl z armádního školství vyhozen, s trvalým zákazem pedagogické práce.

Následujících 10 let pracoval jako inventurník n.p. KNIHA Olomouc a posléze jako vedoucí prodejny KNIHA. V té době pomáhal rozšiřovat i samizdatovou literaturu a byl ve styku s odpůrci tehdejšího režimu. Mgr. Bartoš v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum, v letech 1990/91 byl místopředsedou Odborového svazu vydavatelství, nakladatelství a knižního obchodu Čech a Moravy. Po roce 1990 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a byla mu udělena medaile Za zásluhy o ČSLA.

Prof. Luděk Bartoš byl v roce 1991 plně rehabilitován a vrátil se k pedagogické práci na Slovanském gymnáziu, v níž spatřuje naplnění svého životního poslání. Je členem Kolegia ředitele Slovanského gymnázia a předsedou předmětové komise českého jazyka a literatury. Svou lásku k literatuře předává studentům i jako správce žákovské knihovny Slovanského gymnázia. Aktivně pracuje ve Vlastivědné společnosti muzejní Olomouc a v Masarykově společnosti.

Přirozená autorita Mgr. Bartoše přispěla k jeho jmenování výchovným poradcem Slovanského gymnázia. V této funkci účinně řeší výchovné a vzdělávací problémy studentů. Svými postoji významně přispívá k profilaci Slovanského gymnázia jako moderní školy (jeho studenti např. uspěli v řadě literárních soutěží, např. Hlavnice A. C. Nora, Evropa ve škole, Olympiáda v českém jazyce, Wolkerův Prostějov…), současně se inspirující i ze studnice vlastních bohatých tradic. Prof. Bartoš redigoval tři almanachy vydané k jubileím školy: V sýpkách ducha (1992), Primum necessarium (1997) a …vzděláván budiž… (2002), má významný podíl na vydání publikace Buď zdrávo nám, gymnasium dívčí… (1999), Slovanské gymnázium literární (2000) a jako korektor díla spolupracoval na vydání publikace Z paměti literární Olomouce (2004). Všechny jmenované publikace mají velkou vypovídací hodnotu a jsou hodnoceny jako díla zásadně přispívající k dokumentaci vývoje regionálního školství na Olomoucku.

Prof. Bartoš společně s ostatními členy profesorského sboru a žáky školy po dobu celé své dovolené v roce 1997 denně manuálně pracoval na odstraňování následků povodně z července 1997 na elokovaném pracovišti Slovanského gymnázia, v budově v Pasteurově ulici č. 19.

RNDr. Jan Jelínek

Generace studentů Slovanského gymnázia i spolupracovníci vnímají dr. Jana Jelínka jako vzdělaného a moudrého pedagoga s širokou paletou znalostí a se schopnostmi jejich aplikace v souvislostech, který výuku oborů své aprobace - chemie a biologie - povznesl na této škole na nebývalou úroveň. Současně svými nekonformními občanskými postoji byl vždy příkladem charakterního a čestného kolegy hájícího i v složitých dobách minulých zájmy řadových učitelů. V letech 1990 - 1995 se výrazně podílel na koncipování nových školských odborů. Slouží ke cti dr. Jelínka a k užitku Slovanskému gymnáziu, že po listopadu 1989 odmítl nabízené funkce a před kariérou dal přednost uplatnění své odbornosti a bezprostřední práci se studenty ve škole.

RNDr. Jan Jelínek se narodil 27. srpna 1941 v Nových Hvězdlicích na Vyškovsku. Od útlého dětství žije v Olomouci. Po absolvování Střední průmyslové školy chemické v Přerově v roce 1959 pracoval rok jako provozní chemik v podniku FARMAKON Olomouc, odkud odešel studovat chemii a biologii na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého. V té době se aktivně věnoval i vrcholové házené (do roku 1966 jako hráč, v letech 1978 - 81 jako trenér TSM). Prvním působištěm dr. Jelínka byl Ústav pro vzdělávání zahraničních studentů při UK v Praze. Působil zde jako odborný učitel chemie a jako metodik pro výuku chemie. Napsal tehdy učebnici Obecná a anorganická chemie, která vyšla v SPN Praha ve dvou vydáních (1974 a 1976), a byl i spoluautorem učebnice Mineralogie a geologie (SPN Praha, 1975).

Od svého návratu do Olomouce v roce 1976 dr. Jelínek působí na Slovanském gymnáziu. Jeho odbornost, nebývalý přehled v oboru a pedagogické schopnosti spontánně vedly k jeho zapojení do práce Krajské komise chemické olympiády v Ostravě a od roku 2001 v krajském metodickém kabinetu PC Olomouc. I v současnosti je členem pracovní skupiny KÚ zabývající se organizací studentských soutěží a olympiád. Předmětem trvalého zájmu dr. Jelínka byla metodika a didaktika chemie, kterou řešil i ve své doktorské rigorosní práci, kterou obhájil v roce 1986.

Téměř tři desetiletí se dr. Jelínek obětavě a s nadšením věnuje práci s talentovanými studenty, která byla během let ve všech kategoriích chemické a biologické olympiády a v Studentské odborné činnosti opakovaně završena úspěchy nejen v okresním a krajském kole, ale i v měřítku celostátním.

Profesor Slovanského gymnázia RNDr. Jan Jelínek je uznávaným odborníkem, jemuž jsou svěřovány recenze učebnic biologie a chemie pro základní, střední i vysoké školy, bývá i respektovaným oponentem výzkumných úkolů řešených na katedrách UP, byla mu dána důvěra k práci v konkurzní komisi pro výběr nových pracovníků kateder UP. Profesní autorita dr. Jelínka směřovala v roce 2000 k jeho jmenování do pracovní komise pro reformu maturitních zkoušek z biologie (CERMAT, ÚIV při MŠMT Praha).

RNDr. Jan Jelínek je autorem řady vyhledávaných učebnic biologie pro gymnázia (např. Biologie prokaryot, nižších a vyšších rostlin, hub; Biologie a fyziologie člověka; Úvod do obecné genetiky) i hlavním autorem celostátně používané a mimořádně úspěšné učebnice BIOLOGIE pro gymnázia (od roku 1997 tato učebnice vyšla již v sedmi vydáních v počtu 85 tisíc výtisků).

V roce 1997 byl dr. Jelínek příkladem ostatním kolegům i studentům v odstraňování následků škod po povodni, která postihla elokované pracoviště Slovanského gymnázia (budova v Pasteurově ul. 19). V době docházky Jelínkových dětí do LŠU Žerotín byl RNDr. Jan Jelínek jako předseda Rodičovského sdružení této umělecké školy významným spolupracovníkem pana ředitele Šuby a po jeho náhlém úmrtí i velkou oporou nově nastoupivší paní ředitelce v jednáních při předávání stávajícího objektu školy s velmi rezolutním restituentem (řád Dominikánů) a při stěhování ZUŠ Žerotín do nového objektu ve zrekonstruovaných Jezdeckých kasárnách. Současně byl od roku 1985 i členem výboru Kruhu přátel hudby při PKO. V letech 1989 - 2001 jako tajemník přispěl k jeho transformaci ve Spolek pro komorní hudbu. Společně s předsedou SKH univ. prof. MUDr. J. Procházkou, CSc. tak přispíval a dosud přispívá k rozvoji kulturního života občanů města Olomouce.

Osobnost RNDr. Jana Jelínka výrazně přesahuje rámec školy i regionu. Zásadové občanské postoje, činorodá práce a podnětné pedagogické přístupy tohoto vzdělaného a moudrého člověka jsou jedinečným vkladem do života generacím studentů a vzorem všem, jimž povolání učitele je životním posláním.

RNDr. Josef Látal

Silnou stránkou kolegy RNDr. Látala je uvážlivé jednání, koncepční systémové řešení problémů, důslednost, vytrvalá a přesná práce. Nadán je i schopnostmi popularizovat objevy astronomie a teoretické i experimentální fyziky, přístupnou formou vysvětlovat i jevy nadmíru složité a výklad podpořit efektním experimentem. Motivuje studenty Slovanského gymnázia již 39 let k aktivnímu poznávání zákonů své "královny přírodních věd" - fyziky. Od počátku devadesátých let se dr. Látal úspěšně prosazuje i svými manažerskými schopnostmi jako skvělý organizátor a spolutvůrce nové koncepce práce školy.

Profesor Látal se narodil 15. září 1942 v obci Lípy u Slatinic na Olomoucku. Dětství ale prožil převážně v poválečné Oskavě u Uničova. Po maturitě na uničovském gymnáziu vystudoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého obory matematiku a fyziku. Absolvoval vojenskou službu na katedře fyziky vojenské vysoké školy v Brně a po krátkém působení v učňovském školství působí nepřetržitě od roku 1966 na Slovanském gymnáziu.

Studenti na něj vzpomínají jako na osobnost s hlubokým zájmem o svůj obor, se schopností přesně formulovat myšlenky. Každá jeho věta je úsporná, přitom obsažná a exaktní a většinou i mimořádně vtipná. Pod maskou strohé přísnosti v něm objevují šibalského glosátora veškerého dění na škole a sportovce, který ani v pokročilejším věku neváhá změřit si své síly se studenty třeba v cyklistice nebo v přespolním běhu, který k pohodě volných chvil na školních akcích přispěje písničkou a perfektní hrou na kytaru.

Odbornost dr. Látala je dána jeho hlubokým zájmem o fyziku, který potvrdil v roce 1984 i rigorosními zkouškami a obhajobou doktorské práce ze speciální teorie relativity. Ve svých hodinách fyziky důsledně uplatňuje koncepci polytechnického chápání fyzikálních jevů a jejich souvislostí a cílevědomě formuje fyzikální obraz světa svých studentů.

S katedrou fyziky a didaktiky fyziky Přírodovědecké fakulty UP dlouhodobě spolupracuje v oblasti testování žákovských vědomostí a jako recenzent učebnic vydaných nakladatelstvím Prometheus. Po celou dobu svého pedagogického působení se dr. Látal věnuje práci s talentovanými žáky, jejichž úspěšnost ve FO je již pravidlem (jeden z jeho svěřenců dokonce zvítězil i v kole celostátním!). Úspěšná práce dr. Látala s talentovanými studenty i jeho práce organizační (RNDr. Látal byl v 90. letech předsedou krajské komise FO) byla oceněna diplomy a uznáními ÚV FO a Jednoty českých matematiků a fyziků.

V 80. letech dr. Látal působil jako výchovný poradce školy a v tomto oboru absolvoval i specializační studium. Od roku 1991 se převážně věnuje organizační a manažerské práci v týmu vedení školy. Je statutárním zástupcem ředitele s odpovědností za ekonomický chod školy a současně garantuje úroveň výuky přírodovědných předmětů. Všechny spolupracovníky si získal svou exaktností, schopností koncepčně vnímat problematiku a komplexně ji řešit, smyslem pro týmovou spolupráci, zásadovostí a nesmírným nasazením i snahou bez ohledu na čas a osobní nepohodlí v každém detailu úkol vždy precizně provést.

RNDr. Josef Látal v roce 1997 organizoval záchranné práce na povodní postižené části školy v Pasteurově ul. 19 a následně absolvoval snad stovky jednání s firmami, které se podílely na odstraňování povodňových škod. V současnosti vyvíjí značné úsilí při modernizaci školy, jejím vybavování učebními pomůckami a výpočetní technikou. Je všude tam, kde má být a kde je ho potřeba - školou doslova žije.


STUDIO GAUDEMUS OMNES