O škole

Vstup přes webové rozhraní:
- pro rodiče a studenty
- pro učitele

SGO
třída Jiřího
z Poděbrad 13
771 11 Olomouc
tel.: 58 522 31 91
fax: 58 522 04 48
e-mail: sgo@sgo.cz
GPS Loc:
49°35'42.755"N
17°15'47.324"E

Česko-francouzská
sekce
Pasteurova 19
772 00 Olomouc
tel.:58 523 19 50
e-mail: sgo@sgo.cz
GPS Loc:
49°35'58.992"N
17°16'19.766"E

Dnes je

svátek má .


Osobnosti

Osobností února 2010 je na Slovanském gymnáziu

Vychodil Ladislav - scénograf a vysokoškolský pedagog

(nar. 28. února 1920 v Hačkách u Konice; zemřel v Bratislavě 20. srpna 2005) prožil své dětství a mládí v Náměšti na Hané. V Náměšti hrával v ochotnickém divadelním souboru. V letech 1931 - 1938 navštěvoval olomouckou Českou reálku. Se zájmem jezdíval do Prahy, kde koncem 30. let poznal vrcholy meziválečné české divadelní avantgardy. Po maturitě odešel studovat do Prahy, kde na technice byl jeho profesorem kreslení Cyril Bouda. Láďa v té době s oblibou maloval krajinné motivy svého rodného kraje. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 se vrátil domů. Totálnímu nasazení v Reichu se vyhnul zaměstnáním v otcově dílně. V roce 1941 přešel studovat do Brna na uměleckoprůmyslovou školu k prof. Josefu Vydrovi. Když v roce 1942 vzniklo Beskydské divadlo se sídlem v Hranicích na Moravě, stal se ve svých dvaadvaceti letech na tři sezóny jeho vedoucím výpravy. Přitom každé dva týdny jezdil do Prahy za avantgardním českým scénografem Františkem Tröstrem (1904 – 1968) studovat jevištní výtvarnictví. V roce 1945 se vrátil zpět do Prahy s úmyslem pokračovat v přerušeném studiu, ale na doporučení prof. Tröstera byl jmenován šéfem výpravy Slovenského národního divadla v Bratislavě. Se slovenským divadelním prostředím a jeho umělci se dokonale sžil. V roce 1951 podnikl studijní cestu do Maďarska. Po návratu byl pověřen výukou scénografie na divadelní fakultě Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V letech 1945 – 1999 vytvořil scénickou výpravu k téměř 600 operám a činohrám na Slovensku a k 50 inscenacím v divadlech českých (nejčastěji v Praze, v Brně, Ostravě a ve Zlíně). Věhlas získal i v zahraničí. V roce 1965 získal na Bienále výtvarného umění v Sao Paulu zlatou medaili jako nejlepší zahraniční scénograf a zlatou medaili prezidenta Spojených států Brazilských za nejlepší národní expozici. Navrhoval výpravy v divadlech v Polsku, Finsku, SSSR, Rakousku, Belgii, Německu, USA, Bulharsku a Jugoslávii. V roce 1969 byl poctěn zlatou medailí VŠMU v Bratislavě. Po smrti prof. Tröstra vedl dočasně katedru scénického výtvarnictví na AMU v Praze. V roce 1972 podnikl studijní a přednáškovou cestu do Ameriky. Dva měsíce vyučoval na univerzitě v Santa Barbaře v Kalifornii. Vedl i dlouhodobé kurzy scénografie na Kubě a v Mexiku. V roce 1975 byl jmenován národním umělcem a v roce 1977 ustanoven profesorem divadelní fakulty VŠMU v Bratislavě. V roce 1987 mu byla na Pražském quadrienale udělena zlatá medaile. Ladislav Vychodil rád spolupracoval s českými divadelními scénami a nesmírně rád se vracel do Náměště (nejraději tam trávil dovolenou a ve svém domě pobýval i většinu času posledních let svého života). V roce 1988 zorganizoval a vedl archeologický výzkum náměšťského hradu. Připravil i výstavu fotografií k 75. výročí založení místního Sokola a v roce 1991 zorganizoval sjezd náměšťských rodáků. Redigoval i Sborník k 850 letům Náměště na Hané, pro který získal spolupracovníky z celé Moravy. Laco Vychodil byl též iniciátorem zcela výjimečného spolku v širokém okolí - Klubu přátel Náměště na Hané, který vydával i vlastní časopis „Náměšť na Hané a okolí“. Své vzpomínky na studium na naší škole popisuje a z pěkného vztahu k ní se vyznává ve svých vzpomínkách v almanachu …vzděláván budiž… v roce 2002.

Osobností ledna 2010 je na Slovanském gymnáziu

Vitásek František, PhDr.,Dr.Sc. - univ.profesor geografie, děkan PřF MU, člen ČSAV

(nar. 7. ledna 1890 ve Velké Bystřici; zemřel v Brně 19. srpna 1973) studoval na Slovanském gymnáziu od roku 1901 a po maturitě v roce 1909 na UK v Praze geografii. Po promoci učil na gymnáziu v Kolíně a od roku 1919 na Obchodní akademii v Praze. V roce 1924 se habilitoval docentem na Přírodovědecké fakultě MU v Brně, kde se roku 1927 stal mimořádným a roku 1931 řádným profesorem zeměpisu. Vybudoval zde moderní univerzitní geografické pracoviště, ale také Geografický ústav ČSAV a v poválečných letech i katedru geografie Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci. Mezi svými žáky vychoval stovky následovníků v oboru. Vědecká činnost prof. Vitáska zasahovala zejména do geomorfologie, klimatologie a regionální geografie. Významně rozpracoval problematiku glaciálního zalednění (mj. v roce 1924 napsal knihu Naše hory ve věku ledovcovém), povrchové a podzemní krasové jevy (zejména výzkum Dämenovských jeskyní) a zabýval se velmi aktuálním výzkumem zarovnaných povrchů. Zcela průkopnické ve světovém měřítku jsou jím formulované principy geomorfologického mapování. Současně se zabýval i klimatologií Vysokých Tater, Moravy a Slezska. Hlavní význam vědeckého a pedagogického díla prof. Vitáska spočívá v autorství řady vysokoškolských učebnic, které vychovaly celé generace našich geografů. V roce 1922 publikoval Fyzikální zeměpis. V roce 1934 Fyzický zeměpis I - Ovzduší a vodstvo. Následoval II. díl - Pevnina a v roce 1939 III. díl - Rostlinstvo a živočišstvo. Tato trilogie vyšla v reedicích v letech 1948, 1953 a 1956. V roce 1948 vydal Všeobecný zeměpis a v roce 1966 Základy fyzického zeměpisu, které byly v překladech základní studijní literaturou i v zahraničí. Vynikající vědeckou, ale i formální úroveň měly rovněž Vitáskovy vysokoškolské přednášky. Své posluchače dokázal zaujmout a pro geografii doslova nadchnout. Ve svých posluchačích vždy viděl lidi s jejich přednostmi a nedostatky, dokázal chápat jejich problémy a radou být nápomocen nejen při studiu, ale i v dalším životě. Prof. Vitásek pracoval v redakčních radách četných odborných časopisů. Významně se podílel na vydání Československého vojenského atlasu a Atlasu ČSSR. Dosáhl vědecké hodnosti doktora věd (Dr.Sc.). V prvních poválečných letech byl děkanem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1952 byl zvolen členem korespondentem ČSAV. Kromě řady státních vyznamenání byla jeho vědecká a pedagogická práce oceněna v roce 1966 zlatou medailí Univerzity Palackého v Olomouci a stříbrnou medailí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (1967). V roce 1968 mu Palackého univerzita udělila čestný doktorát přírodních věd. Prezident ČSAV ho vyznamenal stříbrnou plaketou „Za zásluhy o vědu a lidstvo“. Od roku 1959 byl zvoleným čestným předsedou Čs. společnosti zeměpisné. Prof. Vitásek se aktivně zúčastnil mezinárodních geografických kongresů ve Varšavě (1934) a v Amsterodamu (1938). Již v roce 1935 byl zvolen čestným členem Srbské geografické společnosti a podobné pocty mu prokázaly geografické společnosti Bulharska (1936), Rakouska (1956), Polska (1957), Maďarska (1962) a SSSR (1965)… Není divu, že k tomuto věhlasnému vědci se hrdě hlásí jeho rodáci ve Velké Bystřici (U příležitosti 100. výročí narození univ. prof. Františka Vitáska, Dr.Sc. v roce 1990 se ve Velké Bystřici uskutečnily vzpomínkové slavnosti, v místní škole byla výstavka o jeho životě a díle a současně byla tomuto vynikajícímu českému geografovi na jeho rodném domě v Zámecké ulici č. 253 ve Velké Bystřici odhalena pamětní deska). K profesoru Vitáskovi se ale hrdě hlásí i jeho spolupracovníci a žáci z geografických pracovišť v Brně a v Olomouci. Dodejme skromně, že pan prof. František Vitásek získal středoškolské vzdělání na Slovanském gymnáziu Olomouc v letech 1901 - 1909.

Osobností prosince 2009 je na Slovanském gymnáziu

Kosina Jan Ev. - profesor, zakládající ředitel Slovanského gymnázia (1867 – 1877)

(nar. 22. 12. 1827 v Josefově na Náchodsku; zemřel v Olomouci 10. prosince 1899) byl ve své době respektovanou osobností, která mimořádně pozitivně ovlivnila rozvoj českého školství a českého vlasteneckého života na Moravě. Pod jeho vedením se dokázalo Slovanské gymnázium z nesmírně skromných podmínek vypracovat ve věhlasný vzdělávací ústav s akčním radiem téměř celé Moravy a Slezska. Kosina v krátké době vytvořil profesorský sbor z vynikajících osobností a svým příkladem podněcoval své kolegy i studenty k cílevědomé práci ve škole i ve veřejném životě. Jeho celoživotní láskou byla antická filosofie a kultura. Studoval i historii a měl obdivuhodně široké odborné a jazykové znalosti, které získal za středoškolských studií v mnohojazyčném Lvově. Své literární ambice realizoval v oblasti vědecké a společenské publicistiky. Na pražské univerzitě studoval kromě češtiny a dějepisu i latinu a řečtinu. Už ve svém prvním působišti na gymnáziu v Hradci Králové (1853 – 1867) kromě svědomité výuky překládal mj. Platona a Sokrata a napsal dokonce vlastní učebnici latiny. Osvojil si výborně klasickou rétoriku, nesnášel germanizmy a i od svých podřízených vyžadoval kultivovaný jazykový projev.

V Olomouci se celou svou tvůrčí erudicí pustil do práce na Slovanském gymnáziu a mimořádně aktivně se zúčastňoval českého vlasteneckého života. Měl zásadu: „Běda národu, který není veden k poezii! K jeho humanitnímu duchovnímu odkazu se i svými vlastními literárními aktivitami hlásili jeho nástupci, jeho žáci i studenti v dalších generacích. Kosina své literární ambice realizoval v oblasti filosofie a jazykovědy. Zásadním způsobem se zasloužil o založení časopisu Komenský, který vyšel poprvé v Olomouci v roce 1873 (a který přes peripetie doby vychází dodnes!). Jeho nejznámějším dílem jsou olomouckým českým intelektuálním životem inspirované Hovory olympské, zahrnující dobové filosofické úvahy a kritiky jazykovědné a literární. V jeho literární pozůstalosti je ukryta i bohatá korespondence, z níž nejrozsáhlejší a nejvýznamnější je korespondence s Františkem Bartošem a s Jaroslavem Vrchlickým.

Kromě usilovné práci na rozvoji Slovanského gymnázia byl Kosina i spiritus agens olomouckých českých vlasteneckých spolků (Matice školská, Spolek učitelů moravských, Vlastenecké muzeum, Sokol). Mimořádně cenné je zapojení ředitele Kosiny a jeho profesorského sboru do vzdělávacího programu Slovanského dělnického spolku, založeného v roce 1872. Tato spolupráce, spočívající v přednáškách a posléze v systematické výuce, vedla ke vzniku zprvu dvouleté Pokračovací průmyslové školy (pro niž české školy, včetně Slovanského gymnázia a později i České reálky zapůjčovaly prostory), a která se po První světové válce osamostatnila. Tato aktivita snad předznamenala osud historické budovy Slovanského gymnázia v Kosinově ulici (vybudované ze sbírek českých vlastenců a vysvěcené v roce 1884), která se v důsledku chaotického společenského vývoje v 50. letech stala centrem Pracovních záloh a nezájmem po roce 1989 se už natrvalo stala sídlem Středního odborného učiliště.

Po deseti letech úspěšného vedení Slovanského gymnázia se Jan Ev. Kosina stal zemským inspektorem a zemským školním radou. Na penzi se v roce 1888 vrátil do své milované Bohdanče, avšak zklamán tamními maloměstskými poměry se na poslední čtyři roky svého života vrátil do Olomouce a stál opět v centru místního českého vlasteneckého života. Dočkal se zde mimořádné úcty a vážnosti. Jeho pohřeb v Olomouci byl společenskou událostí celého města. Pochován je v rodinné hrobce v půvabném lázeňském městečku Bohdanči, která si až na sklonku Kosinova života uvědomila velikost tohoto člověka, jmenovala ho svým čestným občanem a „in memoriam“ po něm pojmenovala jednu z hlavních bohdanečských ulic…

Životní cesta pana ředitele Jana Ev. Kosiny byla pestrá a klikatá, jeho život příkladně činorodý. Pro mimořádný přínos českému kulturnímu rozvoji ve druhé polovině 19. století si zaslouží být i současníky ctěn a uchováván v trvalé paměti.

Osobností listopadu 2009 je na Slovanském gymnáziu

Babíček Zdeněk - národní hrdina, hrdina letecké bitvy o Velkou Británii

( nar. před 90 lety 7. listopadu 1919; zemřel ve vzdušném souboji při plnění vojenských povinností 15. září 1941)

I když Zdeněk svým založením a zájmy dokazoval, že „nejen studiem živ je student“, na Slovanském gymnáziu měl vždy vyznamenání. Od dětství byl nadšeným skautem a své mimořádné fyzické dispozice uplatňoval ve všech možných sportech (mj. byl bratrancem naší zlaté olympioničky Dany Zátopkové). Jeho největší láskou však byla letadla Hanáckého aeroklubu. Na Slovanském gymnáziu maturoval v politicky napjaté atmosféře roku 1938. Přímo od maturity se při květnové mobilizaci přihlásil do armády. Na naléhání rodičů upustil od úmyslu stát se důstojníkem z povolání a zapsal se na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy.

Když posléze viděl v olomouckých ulicích nacistickou armádu, Zdeněk se zaťatými pěstmi přísahal: „To jim nedaruju. Budu první, kdo poletí nad Německem a budu účtovat…!“ Ctil ideály T.G. Masaryka, na Slovanském gymnáziu prošel výchovou vlastence, legionáře a Sokola, třídního profesora Bohumila Nypla. Rozšiřoval ilegální tiskoviny, spolupracoval s vojenskou podzemní organizací Obrana národa. Zúčastnil se i studentských nepokojů 28. října 1939 a pohřbu svého kolegy MUC. Jana Opletala, šlo po něm gestapo. Ilegálně přešel hranice 3. ledna 1940 a po čtyřměsíční strastiplné cestě přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Libanon a Egypt se přepravil do Marseille. Jako dobrovolník byl ihned zařazen do obranných bojů u 6. baterie dělostřeleckého pluku u Sigeanu. Po kapitulaci Francie se přihlásil k letecké jednotce formované pro boj v Anglii. Projel napříč Francií a z Port Vendres byl přepraven anglickou válečnou lodí do Liverpoolu. Nejdříve pracoval jako mechanik, po zalétání na letišti u Damfries ve Skotsku byl převelen v hodnosti seržanta R.A.F. k 311. bombardovací peruti v Homingtonu. S ní byl nasazen přímo do bojů v letecké bitvě o Británii….

Nejčastěji vykonával nevděčnou roli zadního střelce a s kamarády se střídal v pilotování. V zběsilé letecké palbě se mezi střepinami granátů z tmavé oblohy řítil Zdeňkův Wellington KX-L! Hořely přístavy, potápěly se lodi, bortily se zdi továren, nádraží ležela v sutinách… Zdeněk účtoval! Zúčastnil se 22 bojových letů. 16. června 1941 byl vyznamenán medailí za chrabrost v boji, 10. srpna 1941 obdržel Čsl. válečný kříž za statečnost ( druhým Válečným křížem a Zlatým křížem Junáka byl vyznamenán in memoriam). Dne 15. září 1941 se Zdeňkova posádka přihlásila k riskantnímu úkolu - zničit pýchu nacistického zbrojního průmyslu Waffenwerke Hamburg. Hoši věděli, do čeho jdou. Při vstupu do německého vzdušného prostoru byl Zdeňkův stroj napaden letkou stíhačů Bf 110. Za bezoblačné oblohy, a při plném zatížení bombami nešlo uplatnit letecké mistrovství získané sportovním létáním nad olomouckými střechami. Přesto první dva útoky odrazili… Od tohoto dne žil Zdeněk jen ve vzpomínkách svých kamarádů a v srdcích svých nejbližších.

Až téměř po padesáti letech záměrného mlčení byl Zdeněk Babíček dne 29. května 1991 rozkazem prezidenta republiky Václava Havla povýšen do hodnosti podplukovníka letectva - in memoriam. V Den vítězství 8. května 1992 jsem s přáteli stanul u Zdeňkova pomníčku na vojenském hřbitově u města Kleve na německo-holandském pomezí. Vzdal jsem čest našemu absolventovi, podobně jako ji letos vzdalo 35 studentů Slovanského gymnázia, kteří se zde i se svými profesory poklonili u jeho symbolického hrobu při návratu z nizozemského Veenendaalu a položili vavřínový věnec s trikolórou vlasti, za niž položil svůj mladý život… Po Zdeňkovi Babíčkovi byla v devadesátých létech pojmenována jedna z olomouckých ulic… Budete-li čekat na autobus na zastávce náměstí Hrdinů, pohleďte na dům s prodejnou nábytku (Legionářská 3). V něm prožil své dětství hrdina největší letecké bitvy dějin Zdeněk Babíček, absolvent Slovanského gymnázia, který by se letos 7. listopadu dožil devadesáti let...

Osobností října 2009 je na Slovanském gymnáziu významný bohemista

Dvořák Jaromír, PhDr. - univerzitní profesor, literární historik a editor

(nar. 4. července 1931 v Olomouci; zemřel tamtéž 4. října 2004), pro jehož rozsáhlé dílo je podle akademického Slovníku českých spisovatelů příznačná faktografická přesnost, objevy četných zasunutých materiálů a důkladnost doprovodných komentářů. Celý svůj profesní život zasvětil filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (od roku 1968 jako docent a od roku 1982 jako profesor nové české literatury). Výrazně se uplatňoval i v olomouckém literárním životě, např. jako redaktor 13 ročníků Sborníku Vlastivědné společnosti muzejní. Věren odkazu svých učitelů prof. J.L. Fischera a prof. Oldřicha Králíka, naučil se vždy usilovat o co nejexaktnější poznání. Již jako mladý asistent byl pověřován kromě výuky nové české literatury i náročnými semináři ediční techniky a nakladatelské praxe pro studenty nejvyššího ročníku FF a v odborné práci se podílel mj. na realizaci edičních projektů, např. výboru z díla V.K. Klicpery, překladů díla Josefa Jungmanna, edice Sládkových překladů W. Shakespeara i řady edic bezručovských. Těžiště jeho zájmu se začalo přesouvat k demokratické, protifašistické a levicově orientované meziválečné literatuře. Ve spolupráci s prof. Robertem Smetanou a J. Š. Kvapilem se stal editorem, komentátorem a interpretem díla Bedřicha Václavka. Po celý život hledal a nalézal tvůrčí příklad v osobnostech spjatých s českou národní kulturou a ideály sociálně spravedlivé společnosti a nikdy se nedokázal zpronevěřit etice vědecké práce. Byl vůdčí osobností při budování univerzitního Kabinetu Bedřicha Václavka, při pořádání 20 ročníků vědeckých konferencí Václavkova Olomouc i při vydávání Václavkova díla. Řadu let byl školitelem vědeckých aspirantů. Externě vedl kabinet při ÚČSL ČSAV. Své studie o Palackém a lyrice národního obrození, ale o vůdčích zjevech české literární kritiky shrnul do publikace Tradice a současnost (1980); výsledky svého bádání o básníkové svého srdce prezentoval v knize Bezručovské studie (1982). Na rozdíl od jiných neuhýbal před problémy a dokonce ze svých mimořádně skromných prostředků vydal počátkem 90. let studie, připomínající velké demokratické tradice světové i české společnosti a kultury (např. J.L. Fischer a F.X. Šalda; Edvard Beneš 1945 – 1948 o české literatuře a kultuře; Z dějin literatury a kultury na Moravě). V oblasti světové hudby na psal studii Občan Ludwig van Beethoven a jeho Missa solemnis; svůj celoživotní zájem o regionální kulturu završil monografií Prof. PhDr. Jan Springer, demokrat a vlastenec. Koncem devadesátých let spolupracoval se Sdružením Vladislava Vančury, pořádajícím v Háji ve Slezsku festival Rozmarné léto. Z této spolupráce vzešly pozoruhodné studie Jaromíra Dvořáka: Ke stému výročí příchodu P. Bezruče na Hanou (1996); F.X. Šalda, obránce demokracie a sociální spravedlnosti (1997) a František Palacký – kritik (1998). K jubileu Jaromíra Dvořáka vyšla Bezručovská studie (2001), fundovaně přispívající k otázce autorství rukopisné sbírky veršů připisovaných Bezručovi. Velmi pozoruhodnými postřehy a studiemi přispěl i do almanachů Slovanského gymnázia.

Jaromír Dvořák sám a později ve spolupráci s vlasteneckou slezskou obcí (cit.) dokázal, že je možné připomínat, studovat a rozvíjet životadárné kulturní tradice i tehdy, když tomu globalizující (glajchšaltující) trh ani trochu nepřeje. Silou ducha překonával svízele ochromující nemoci, která mu v posledních letech života znemožňovala zúčastňovat se veřejného života, ale nikoli i za ztížených podmínek pronikavě myslet, pracovat a psát.

Osobností Slovanského gymnázia jubilující v září 2009 je

Čičatka Jaroslav, PhDr. - nezapomenutelný profesor Slovanského gymnázia
(nar. 9. ledna 1891 v Prostějově; zemřel v Olomouci 12. září 1979)

Je požehnáním pro studenty, mají-li odborně erudované učitele, kteří své povolání neberou jako pouhý zdroj obživy, ale jako své poslání a kteří svou přirozenou autoritou získají důvěru studentů. Slovanské gymnázium mělo v minulosti naštěstí několik takových pedagogů. Pod jejich vedením pozbývala gymnazijní studia nudný charakter a při veškeré náročnosti profesorů se stávala i zdrojem tvořivé seberealizace a krásných zážitků. Nadšené zápisy v kronice svědčí o tom, že Slovanské gymnázium pořádávalo každoroční školní akademie, hrávalo se tu divadlo, gymnázium mívalo i svůj školní orchestr a kvalitní pěvecký sbor. Spiritus agens oněch akademií, divadelní režisér, dirigent a sbormistr nebyl nikdo jiný, než oblíbený pan profesor PhDr. Jaroslav Čičatka.

Tento charismatický profesor vyučoval v letech 1923 - 1951 češtině a němčině zprvu na reálce a posléze na Slovanském gymnáziu. Studentům imponoval nejen svou laskavostí, ale i zjevnou radostí, že může své poznatky předat druhým. Tyto vlastnosti dostal do vínku již v raném mládí. Narodil se ve velmi chudé krejčovské rodině v Prostějově dne 9. ledna 1891. Středoškolského vzdělání se mu dostalo na tamní německé reálce. Zdrojem obživy mu bylo stipendium a kondice majetnějším spolužákům. O jeho brilantních studijních výsledcích v oboru slavistiky a němčina na univerzitě ve Vídni svědčí skutečnost, že opakovaně obdržel i stipendium vídeňské městské rady. V té době z vlastní iniciativy navštěvoval též přednášky z dějin umění a hudebních věd, které znamenaly celoživotní rozšíření Čičatkových vědeckých zájmů na tyto obory.

Profesor Čičatka prakticky od státnice v roce 1915 odcházel na bojiště První světové války. Zúčastnil se útoku na Lvov a zakusil i útrapy italské fronty. Po návratu domů krátce působil v Novém Jičíně a v Prostějově a trvale od roku 1923 v Olomouci. - I když následovaly časy, v nichž bylo pramálo důvodů k optimismu, po celá ta léta právě zásluhou dr. Čičatky Slovanským gymnáziem denně zněla hudba a zpěv. Pan dr. Čičatka ale i rozsáhle publikoval. Plné čtvrtstoletí (do roku 1948) vedl kulturní rubriku oblíbeného lidoveckého deníku Našinec, v níž stovkami příspěvků citlivě vychovával veřejnost našeho města a širokého okolí k lásce k divadlu. Jaroslav Čičatka byl totiž oním (žel dnes už mizejícím) typem středoškolského profesora, který vedle pedagogického působení byl činný i vědecky. Napsal 30 obsáhlých samostatných studií, které vedle hodnoty vědecké mají i význam metodický (např. L. Janáček, G. Mahler, R. Schumann, Hrajeme na klavír, Hrajeme na housle, Dobrovský v Olomouci).

Počátkem padesátých let byla i na Slovanském gymnáziu velmi tísnivá atmosféra, která Čičatkově aktivitě v práci se studenty nepřála. Pan profesor tedy odešel v roce 1951 do Městské knihovny, v níž založil a do roku 1973 systematicky budoval hudební oddělení. Shromáždil zde na 3500 svazků knih a notových materiálů a fonotéku s více než 2000 gramodeskami. Navíc celá ta léta redigoval knihovní katalogy. V posledním decenniu svého života, kdy člověk bývá již činorodé práci vzdálen a handicapován nemocemi stáří, vytvořil díla s nesmírnou informační hodnotou – Dějiny hudby a zpěvu v Olomouci, a rozsáhlou monografii Dějiny olomouckého divadla a Vývoj divadelnictví na střední a východní Moravě.

Autoři různých vzpomínek na dr. Čičatku (zemřel před 30 lety dne 12. září 1979) obdivují jeho svěží intelekt a činorodou povahu, které si udržel do vysokého věku. V Čičatkově díle se snaží vystihnout jeho největší lásku a shodují se, že to byla opera.- Pamětníci z řad studentů tohoto charismatického pana profesora na Slovanském gymnáziu však vědí své: Pan profesor Čičatka především miloval lidi.

Osobností Slovanského gymnázia jubilující v srpnu 2009 je aktivní účastník II. odboje

Vrána Ctirad-Joe, Dr. - představitel čs. krajanů v Kanadě a marketingový odborník
(nar. v Olomouci dne 23. srpna 1924)

Zahájil „svobodnou“ etapu svého života v březnu 1951 v prodejně obuvi Baťa na předměstí Toronta. Vynikal nad ostatními svým rozhledem, jazykovými znalostmi, organizačními schopnostmi a velkým nadšením v práci pro dobré jméno firmy Baťa. Měl ale jediný nedostatek: pro Kanaďany nevyslovitelné, krásné české jméno Ctirad. Začali mu tedy říkat Joe. Během několika let znala Joe Vránu celá Kanada.

Ctirad Vrána měl v té době za sebou kvalitní přípravu ze Slovanského gymnázia (1935 - 1943) a zkušenosti tvrdé životní reality okupace i roku 1948. Jako maturant ročníku 1943 měl jedinou nepřitažlivou perspektivu – totální nasazení na práce v Reichu.

Ctirad se však rozhodl „pomáhat“ Třetí říši velmi účinně jinak. Přešel do ilegality. Podílel se na budování zpravodajské sítě londýnské odbojové skupiny Clay Eva na Holešovsku a na Vsetínsku. Před dopadením gestapem unikl odchodem k partyzánům. Od února 1945 bojoval ve svazku Partyzánské brigády Jana Žižky, která tehdy operovala na Valašsku. Po válce se v rámci rodinné tradice rozhodl studovat práva na UK v Praze. Jeho brilantní studijní výsledky a kvalitní jazykové znalosti rozhodly, že byl v roce 1947 vyslán na půlroční stáž do mezinárodního univerzitního střediska Helsingör v Dánsku. Studoval tam zejména právní problematiku dánského systému družstevního hospodářství. Po únoru 1948 se Ctirad netajil svými názory ani zahraničními zkušenostmi a odvážně vystupoval proti omezování akademických svobod našich vysokoškoláků a proti rozpoutávanému komunistickému teroru.

Za neohrožené hájení těchto principů, pro něž bojoval za okupace v odboji (a byl i vyznamenán), dostal od samozvaných poúnorových spasitelů naší společnosti odměnu jinou. V srpnu 1948 byl zatčen a v dubnu 1949 ve zmanipulovaném procesu odsouzen na 5 let za zradu a přípravu úkladů o republiku. Následovala „vězeňská praxe“ v hnědouhelném dole v Dolním Jiřetíně. Odtud se mu v říjnu 1949 zdařil útěk. Za dramatických okolností přešel ilegálně do SRN. Solidní jazyková průprava ze Slovanského gymnázia mu umožnila zapojit se do práce střediska OSN pro uprchlíky. Po dvou letech obdržel vstupní vízum do Kanady a na jaře 1951 nastoupil u firmy Baťa. Věren své životní zásadě „obtížné situace jsou příležitostí k řešení a vlastnímu růstu“ pouštěl se odvážně do řešení nejrůznějších problémů.

Ve firmě mu byly svěřovány náročnější a náročnější úkoly. Postupně se stal vedoucím obchodu i obchodního okrsku, během pěti let pracoval ve všech kanadských provinciích. V roce 1957 si vzal dvouletou bezplatnou dovolenou, během níž s vyznamenáním zvládl čtyřleté studium na Vysoké škole obchodní na Vancouverské univerzitě. V roce 1960 dosáhl na Yorkské univerzitě doktorátu obchodních věd. V roce 1963 byl Joe Vrána povolán vedením firmy z Vancouveru do celosvětového střediska firmy Baťa v Torontu, kde působil jako ředitel maloobchodu pro Kanadu.

Po celou dobu svého působení v Kanadě byl náš spolužák Ctirad-Joe Vrána mimořádně aktivní v krajanských organizacích. Od roku 1984 byl předsedou „Torontské pracovní skupiny“ Čs. společnosti pro vědy a umění, jejímž smyslem je uchovat tradici svobodné české a slovenské kultury a umělecké tvorby v zahraničí. V této funkci byl v únoru 1990 v Kanadě hostitelem prezidenta Václava Havla a jeho akademického doprovodu.

Dr. Vrána si velmi váží minulého rektora UP profesora Jařaba. Vyvíjel mimořádné úsilí o zlepšení materiálního a přístrojového vybavení olomoucké Lékařské fakulty a umožnění stáží našich odborníků v zahraničí. Usiloval i o předání kolektivní zkušenosti, zejména v tak u nás za komunistů zanedbávaných oborech jako je ekonomika a obchod. Po listopadu 1989 se rozhodl aktivně pracovat v naší republice. Kromě práce na speciálních projektech firmy Baťa donedávna přednášel marketing a finanční hospodaření na Slezské univerzitě v Opavě a na olomoucké Právnické fakultě UP. Břemeno velké privatizace a transformace našeho hospodářského systému na tržní hospodářství pomáhal zvládnout ředitelům podniků a jejich náměstkům přednáškami v Institutu managementu ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Dr. Vrána pouze lituje, že není aspoň o 20 let mladší, aby se mohl do budování naší současnosti zapojit s ještě větším nasazením. Zdůrazňuje naši velikou šanci, kdy, cituji“ „Poprvé v dějinách nejsme předmětem machinací velmocí, kdy nesmíme spálit svou jedinečnou příležitost…“

Věřme, že životní zkušenost našeho spolužáka Ctirada-Joe Vrány bude současným studentům Slovanského gymnázia motivací k aktivnímu a zodpovědnému přístupu k životu.

Osobností července 2009 je na naší škole fenomenální hudebník

Pleva Lubomír - středoškolský profesor, mistr světa ve hře na foukací harmoniku
(nar. 31. července 1929 v Grygově; zemřel v Přerově 1. srpna 1998)

Bývalo veselo ve třídě, do níž na olomoucké reálce chodil v letech 1941 - 1949 Luboš Pleva. Bývalo veselo i ve vlaku, jímž denně dojížděl do školy z Grygova. Kromě lehkoatletických treter a futrálu s houslemi míval totiž vždy při sobě foukací harmoniku. Stejně tomu bylo i při studiu na Univerzitě Palackého, kde studoval tělesnou výchovu a angličtinu. Těmto oborům pak vyučoval po celý život na přerovských středních školách. A protože byl zvyklý dělat všechno důsledně, denně několik hodin pilně cvičil i na své „varhánky“.

Lubomír Pleva začal muzicírovat již ve svých pěti letech, kdy dostal pod stromečkem housličky. Svůj hudební talent, zděděný po mamince, rozvíjel v hudební škole Žerotín, v níž velmi úspěšně absolvoval studium houslové hry u pana prof. Františka Černého. Během svých vysokoškolských studií byl Luboš primášem cimbálové muziky UP a v několika tanečních orchestrech hrával na basu. Sport a hru však mohl skloubit jedině „muzikou do kapsy“. Zaměřil se tedy na foukací harmoniku. Hru na tento nástroj ve svém provedení povznesl k dokonalosti. Dokázal, že foukací harmonika není jen mnohotvárným sólovým nástrojem, všestranně uplatnitelným v populární, taneční i jazzové hudbě, ale jako rovnocenný nástroj také při interpretaci klasické a současné vážné hudby.

Průlom do světa velké muziky Luboš udělal v roce 1955. Tehdy hrál v ústředním kole Lidové umělecké tvořivosti v Praze Mozartův Turecký pochod a - zvítězil. Obrovský úspěch mělo jeho první rozhlasové vystoupení, připravené s Ladislavem Kozderkou v brněnském rozhlasovém studiu. V témže roce účinkoval v živém vysílání silvestrovského pořadu z Bratislavy. V roce 1961 účinkoval v prvním pořadu vysílaném z nově otevřeného brněnského studia ČsT. Spolupracoval s televizními studii v Gottwaldově (Zlín), v Praze i se zahraničnímu studii. Většinu svých pořadů vytvořil a uvedl v rámci hudebních a zábavných pořadů televizního studia v Ostravě. Uskutečnil přes 300 nahrávek s orchestrem Studio Brno, s Ostravským rozhlasovým orchestrem, TOČR Praha, Country beatem Jiřího Brabce a Triem Vladimíra Fikara, vystupoval s orchestry Gustava Broma, Karla Vlacha a Václava Hybše, hrál mj. i pro kosmonauty Hvězdného městečka a třikrát i v ústřední televizi NDR v oblíbeném estrádním pořadu Ein Kessel Buntes. Svou vlast reprezentoval 10 týdnů na Světové výstavě v Montrealu v roce 1974 (vždy několik koncertů denně), v Torontu, v Quebecu a v Ottavě uskutečnil 184 úspěšných vystoupení… V roce 1980 vystupoval s orchestrem Ladislava Štaidla na Galakoncertu čs. televize pro Eurovizi a Intervizi ve Sporting Clubu v Monacu. K nejvýznamnějším okamžikům jeho hudební kariéry patří úspěšné vystoupení na galakoncertu v Detroitu v USA v roce 1991.

V domácích soutěžích Luboš vždy bezkonkurenčně zvítězil. Od roku 1964 se zúčastňoval i Mistrovství světa ve hře na foukací harmoniku. Jeho první účast (Trossingen, SRN) znamenala 16. místo. O čtyři roky později byl již na Harmonica Weltfestspiele ve švýcarském Lucernu třetí. Svůj první titul Mistra světa v kategorii hry na harmonetu získal v roce 1971 v holandském Eidhovenu. Skvělou reprezentací české kultury bylo vystoupení našeho spolužáka Lubomíra Plevy na Mistrovství Evropy 1972 v Baarnu v Holandsku. Zvítězil v kategorii hry na chromoniku, zvítězil rovněž v kategorii hry na harmonetu a získal hlavní cenu festivalu – medaili za nejlepší umělecký výkon. Další vítězství a tituly Mistra světa ve hře na harmonetu získal na festivalech v letech 1973 a 1974 a své vítězné tažení korunoval v roce 1975 v Offenburgu (SRN) čtvrtým titulem Mistra světa.

V roce 1960 napsal (společně s M. Kunou) učebnici Foukací harmonika. V roce 1973 vyšla jeho první gramofonová deska. Bylo jich zatím devět, včetně profilové LP desky Muzika do kapsy. V Lubošově repertoáru není jen hudba taneční, zábavná a populární, ale i hudba klasiků (Bach, Debussy, Chačaturjan, Stanescu, Dinicu, Trenet, Rodgers, Wiener). Lze bez nadsázky konstatovat, že náš dřívější spolužák z maturitního ročníku 1949 Lubomír Pleva povznesl „foukací varhánky“ považované laiky za pouťovou hračku či kuriozitu, na piedestal svébytného hudebního nástroje se svým zvukovým bohatstvím, technickými a výrazovými možnostmi. Hudební kritikou je vysoce hodnocen (cit.): „Plevův vytříbený cit pro formu a styl - od úpravy skladeb barokních mistrů po soudobý jazzový hit.“

Mistr Pleva byl vybrán do poroty obnoveného mistrovství světa na foukací harmoniku, které se konalo v USA. Náhlá mozková příhoda v roce 1992 však znamenala dramatickou změnu v jeho životě. S veřejností se naposledy setkal několik měsíců před svou smrtí při křtu CD „Přerovské nocturno“, které sestavil z jeho nahrávek z let 1975 – 1992 Jaroslav Wykrent.

V srdcích ctitelů tohoto hudebního nástroje je Luboš Pleva společně s Larry Adlerem, Tommy Reillym či Jean Toots Thielemansem světově uznávaným interpretem, který se (cit.) „dopracoval úrovně, která sama v tomto oboru znamená kritérium“. (V roce 1997 se Luboš i přes svůj zdravotní handicap zúčastnil se svou třídou oslav 95 let od založení olomoucké České reálky. - Grygovští uctili památku svého rodáka Luboše Plevy, jeho hudebního genia i záliby ve fotografování v letech 2005 a 2007, kdy uspořádali fotografické výstavy s názvem „Muž s harmonikou v kapse a s fotoaparátem na krku“).

Osobností Slovanského gymnázia, jubilující v červnu 2009, je kardinál

Tomášek František - pedagog, kněz, arcibiskup pražský a primas český
(nar. před 110 lety 30. června 1899 ve Studénce u N. Jičína; zemřel v Praze 4. srpna 1992)

Jméno našeho absolventa z roku 1918 Františka Tomáška vnímáme na Slovanském gymnáziu se zvláštní úctou. Vážíme si ho zejména pro jeho celoživotní nezlomnou věrnost morálním zásadám. František Tomášek stál vždy na straně umlčovaných, ukřivděných a pronásledovaných. V době potupné „normalizace“, kdy téměř celý náš národ apaticky rezignoval, hlas Františka Tomáška statečně vyzýval k opuštění bezvýchodné cesty lží a násilí a k nastoupení cesty dialogu.

Při svatořečení Anežky České, přenášeném televizí, se zraky téměř celého národa upínaly k tomuto absolventu Slovanského gymnázia. V závěru jeho vystoupení zazněla slova: „Vzpřimte se a zvedněte hlavy!“ O několik dnů později vyšli lidé do ulic. Byl listopad 1989…

Tomáškovi pocházejí ze Studénky, kde byl jejich tatínek učitelem. Měli šest dětí. Jako sedmiletý stál zoufalý František se sourozenci u svého umírajícího otce (nejmladšímu byl právě půlrok). Paní Tomášková chtěla svým dětem umožnit vzdělání. Přestěhovala se s nimi tedy do Olomouce. Sama těžce pracovala jako pradlena. Část bytu pronajímala studentům. František studoval na Slovanském gymnáziu v letech 1910 – 1918 (v letech 1909 – 1917 zde studoval i jeho starší bratr Bohumil, který byl později profesorem průmyslovky v Prostějově). Po studiu na arcibiskupském semináři přijal František dne 5. července 1922 z rukou olomouckého arcibiskupa Cyrila Stojana kněžské svěcení.

Nejdřív působil jako katecheta v olomouckém předměstí Pavlovičky, později v Kelči na Valašsku. Od roku 1934 byl asistentem Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci. Dne 15. prosince téhož roku byl promován doktorem teologie. Neúnavně publikoval. Byl redaktorem Katechetické hlídky, vydal Katechismus a 15 odborných i populárních publikací, určených především vzdělávání mládeže.

Po uzavření vysokých škol za okupace byl František Tomášek katechetou na škole v Olomouci – Starých Hodolanech (V této době byl i členem profesorského sboru naší školy, kdy vyučoval řk náboženství za dr. Marcola Cola, který byl nacisty zatčen a následně vězněn v koncentračním táboře Buchenwald); hned po válce se vrátil na CMBF. V roce 1946 se habilitoval docentem. V následujícím roce ho prezident dr. Beneš jmenoval profesorem pedagogiky a katechetiky. Vysokoškolské působení dr. Tomáška skončilo v roce 1950, kdy byla olomoucká teologická fakulta nastupujícím komunistickým režimem zlikvidována… Dne 23. října 1949 papež Pius XII. jmenoval dr. Tomáška světícím biskupem olomouckým. V očekávání blížícího se pronásledování církve přijal svěcení v Olomouci z rukou arcibiskupa dr. Josefa Matochy tajně dne 14. října 1949.

Od roku 1951 byl dr. Tomášek farářem v Bohušově na Krnovsku. V předvečer Vánoc, dne 23. prosince 1951, byl před očima své sedmasedmdesátileté matky, která u něho trávila podzim svého života, zatčen a internován v pracovním táboře v Želivě. K 1. červenci 1954 byl ustanoven farářem v Moravské Huzové. Po vynuceném odchodu arcibiskupa Josefa Berana do exilu, jmenoval papež Pavel VI. Dr. Tomáška apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze (18. prosince 1965). Dr. Tomášek se v té době jako jediný z českých biskupů zúčastnil jednání všech čtyř zasedání 2. vatikánského koncilu a přednesl na něm 5 diskusních příspěvků. Papež ho mj. jmenoval konzultorem Kongregace pro katolickou výchovu a členem Sekretariátu pro jednotu křesťanů. Bulou papeže Pavla VI. ze dne 27. června 1977 byl absolvent Slovanského gymnázia a člen jeho profesorského sboru ze 40. let František Tomášek jmenován kardinálem a po průtazích komunistické byrokracie dne 30. prosince téhož roku i arcibiskupem pražským.

Kardinál Tomášek od poloviny 80. let ve svých pastýřských listech a otevřených dopisech státním činitelům prosazoval změnu politiky státu vůči věřícím a statečně upozorňoval na porušování lidských práv. Opakovaně intervenoval ve prospěch občanů souzených, vězněných a pronásledovaných za náboženské přesvědčení. Na jeho podporu vznikla petice o 31 bodech „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů“, které i při perzekuci vládnoucí moci v roce 1988 vyjádřilo svými podpisy podporu přes 600 tisíc občanů.

Kardinál Tomášek se stal symbolem obrozujícího se morálního života v naší zemi s nesmírnou autoritou doma i v zahraničí. Koncem osmdesátých let s naší samozvanou „stranou a vládou“ již nekomunikoval téměř nikdo. Státníci však přijížděli ke kardinálovi Tomáškovi s turistickými vízy na „soukromé návštěvy“. Ochranu u něj nacházeli disidenti. Kardinál Tomášek usiloval i o sblížení katolické a pravoslavné církve. S církevními představiteli střední Evropy vyzýval k porozumění mezi národy a zachovávání lidských práv. Při příležitosti blížícího se svatovojtěšského milénia vyhlásil velkorysý pastorační program „Desetiletí duchovní obnovy národa“ (1988 – 1997) s cílem povznést jeho mravní stav.

Bez nároku na pocty a funkce, s příslovečnou skromností kardinál Tomášek dal na prahu třetího tisíciletí křesťanských dějin našemu národu naději. Ukázal novou cestu k budoucnosti vycházející z tradic a duchovních hodnot křesťanství, cestu směřující k vzájemnému respektu a úctě všech občanů.

Osobností května 2009 je významná osobnost literárního a kulturního života na Olomoucku

Bohuslav Smejkal - knihovník, publicista a bibliofil, laureát Ceny města Olomouce v oblasti kultury za rok 1998
(nar. 11. května 1924 v Holici u Olomouce)

Po absolutoriu Slovanského gymnázia v roce 1943 za okupace totálně nasazen. Po skončení války studoval na MU v Brně práva. Prověrková komise nastupující totalitní moci v roce 1948 mu však další studium znemožnila. Pracoval tedy jako knihovník olomoucké Obchodní a živnostenské komory a po jejím zrušení přešel do Státní vědecké knihovny. Posléze získal vysokoškolské vzdělání dálkovým studiem knihovnictví a informatiky na FF Univerzity Karlovy v Praze. Vypracoval se na vedoucího oddělení knihovnických služeb a v osmdesátých letech byl zástupcem ředitele SVKOL. V letech l987 - 1998 zpracovával knihovní fond Olomouckého arcibiskupství. Pan Smejkal byl po celý život milovníkem knih a výtvarného umění. Po desítky let vedl olomouckou pobočku Spolku českých bibliofilů (v roce 1989 byl poctěn čestným členstvím ve Spolku českých bibliofilů v Praze). Souběžně se od roku 1991 věnoval činnosti v občanském sdružení Matice svatokopecké.

Své bohaté znalosti využil k rozsáhlé publikační činnosti, kterou zahájil již za studentských let. Publikoval v řadě periodik, uveďme např. Našinec, Stráž lidu, Lidová demokracie, Katolický týdeník, Hanácké noviny, Hanácký a Středomoravský den, MF Dnes, Olomoucké listy, Vlastivědný sborník moravský, Střední Morava, Numismatické listy, Holický sborník vlastivědných prací, Sborník Státního okresního archívu v Olomouci, Středisko VMO, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Zpravodaj Vlastivědné společnosti muzejní, Naše knihovna, Čtenář, Knihovník, bulletin Z knihovnické praxe (1981 – 1984 byl jeho redaktorem). Jeho publicistika vyústila v řadu závažných seriálů. Knižně vydal mj. tituly Státní vědecká knihovna v Olomouci 1566 – 1966 (1966), Pocta dělníku knihy - Otto Františku Bablerovi (1985), Sto let české veřejné knihovny v Olomouci 1889 – 1989 (1989), Svatý Kopeček - poutní chrám Navštívení Panny Marie (1994), Antonín Marek Machourek, katalog výstavy (1997), Pohledy do historie Svatého Kopečka (2001). Od roku 1994 dosud vydal 15 ročenek „Občanům Samotíšek“. Hodnotnými články přispěl do sborníků Dar přátelství (1955), Rodné zemi (1957) a jubilejních almanachů Slovanského gymnázia Za hlasem Komenského (1957), V sýpkách ducha (1992), Primum necessarium… (1997), Slovanské gymnázium literární (2000), Vzděláván budiž (2002), Kleňme se svou vzdělaností jako duha... (2007) a do antologií Olomouc v české literatuře (2007), Z paměti literární Olomouce (2006) aj. V roce 2004 vydala Vědecká knihovna Olomouc Smejkalovu bibliografii, v níž je chronologický výčet cca 400 publikací a článků, které napsal v letech 1940 - 2004.

Jubilantovy kulturní aktivity obohacují i jeho mnohaletá přátelství a bohatá korespondence s významnými spisovateli a výtvarníky. Pan Bohuslav Smejkal byl iniciátorem mnoha kulturních událostí a setkání v Olomouci. Příkladná je rovněž kultura jeho jazyka a empatie v osobním jednání i k posluchačům na četných besedách.

Obdivuhodné životní dílo Bohuslava Smejkala v oblasti kultury bylo oceněno v roce 1998 udělením Ceny města Olomouce. K osmdesátinám tohoto významného absolventa Slovanského gymnázia v ročníku 1943 mu byla v květnu 2004 udělena Pamětní medaile Univerzity Palackého.

Nesmírně si vážíme zejména životního altruismu Bohuslava Smejkala. I když mu totalitní režim znemožnil dokončit studia práv, vypracoval se na renomovaného odborníka v knihovnictví. Po celý svůj aktivní život pomáhal tisícům studentů na cestě za vzděláním nalézat zdroje informací, a ve své publikační a přednáškové činnosti kultivovat široký okruh čtenářů i posluchačů.

Osobností měsíce dubna 2009 studenti zvolili významného olomouckého lékaře

MUDr. Františka Musila
(nar. 19. února 1913 v Šumperku; zemřel v Olomouci 1. dubna 1984)

Pan MUDr. František Musil zahájil svá gymnazijní studia na klasickém gymnáziu v Hradci Králové a po změně otcova působiště do Olomouce přestoupil na Slovanské gymnázium, na němž maturoval v oktávě profesora Václava Valenty v roce 1932. František vyrůstal v inspirujícím intelektuálním rodinném prostředí. Například jeho strýc z matčiny strany, prof. František Bluma (rovněž absolvent SGO 1904) řídil za 1. republiky gymnázium v Košicích; otec byl potomkem křižanovsko-neslovické větve svobodnického rodu, a ač povoláním stavitel-architekt na ředitelství ČSD, měl skvělé hudební vzdělání (žák Leoše Janáčka), byl vynikajícím houslistou a řadu let obdivovaným tenorem nezapomenutelné Talpovy „Olomoucké Šestnáctky“ (Pěvecké sdružení Šestnáctka - předchůdce olomouckého mužského pěveckého sboru Nešvera).

František studoval po maturitě lékařství na Masarykově universitě v Brně. Během studia byl demonstrátorem na tamní Oční klinice, kde se seznámil s věhlasným olomouckým okulistou, pozdějším univerzitním profesorem MUDr. Václavem Vejdovským. I když vlastní zrakové problémy neumožnily Františkovi pokračovat ve slibné kariéře na Oční klinice, přesto se spolupráce tohoto věhlasného očního chirurga s talentovaným medikem Františkem Musilem vyvinula v celoživotní upřímné přátelství.

MUDr. Musil svou lékařskou praxi začínal v Sobotíně a posléze v Mariánském Údolí. Vzhledem k nedostatku vojenských lékařů byl mimořádným rozkazem povolán k další povinné vojenské službě, kterou vykonával jako posádkový lékař v Olomouci. Po absolvování specializačního studia na ILF v Praze byl koncem padesátých let ustanoven okresním dorostovým lékařem ve Šternberku a po územní reorganizaci v roce 1960 se stal vedoucím dorostovým lékařem pro vysokoškoláky v Olomouci.

Vysokoškolské dorostové lékařství reprezentoval při rozvíjení spolupráce s lékařskou fakultou v Halle/Saale (NDR). Zaměřoval se nejen na praxi preventivní a kurativní, nýbrž iniciativně i na práci psychologickou a psychoterapeutickou. Svým chápavým přístupem ke klientům vlastně suploval tehdy chybějící funkci poradenského psychologa v oblasti mentální hygieny vysokoškoláků. Jeho pomoc byla v mnoha případech zcela zásadní a nejednou byla rozhodující pro další bytí či nebytí studenta na vysoké škole. MUDr. Musil vyučoval i na olomoucké Střední zdravotnické škole a byl i velmi dobrým školícím lékařem mediků, kteří pod jeho vedením praktikovali v univerzitním zdravotním středisku. Jako na svého laskavého dorostového lékaře, opravdového odborníka a přítele mládeže na něj vděčně vzpomínají absolventi všech tehdejších univerzitních fakult, neboť všichni museli projít alespoň jeho vstupním i výstupním vyšetřením a povinnými periodickými prohlídkami. Za „svého lékaře“ ho ale měli i mnozí zaměstnanci univerzitních zařízení, kolejí i menz či odborní pracovníci ústavů a vysokoškolští pedagogové.

O pokrokovosti, teoretické fundovanosti i praktické věcnosti názorů MUDr. Musila svědčí i jeho vlastní výzkumná práce, publikační a přednášková činnost. V odborných rubrikách denního tisku se angažoval v kampaních proti kouření a užívání návykových látek. V roce 1982 publikoval i sérii článků v rámci Mezinárodního roku úcty ke stáří.

MUDr. Musil se vyznačoval empatickými prohumánními postoji a vytříbeným humorem. Hovořil brilantně francouzsky. Byl členem kolegia rektora UP, členem Čs. lékařské společnosti J. E. Purkyně, Čs. kardiologické společnosti, sekce Slovanského gymnázia VSMO a Klubu přátel hudby v Olomouci.

Po celý život ho provázely dvě lásky: sport (v Sokole se věnoval lehkoatletickým disciplínám, byl vynikajícím šachistou, hrával volejbal) a hudba. V 60. letech hrával první housle v amatérském symfonickém orchestru Pedagogické fakulty UP, s nímž absolvoval i řadu výchovných koncertů a koncertů v zahraničí (mj. v NDR, Polsku a Maďarsku). Koncem 60. let byl zakladatelem a primáriem smyčcového kvarteta olomouckých lékařských kapacit.

Na charismatického absolventa Slovanského gymnázia z roku 1932 MUDr. Františka Musila vzpomínáme jako na výborného lékaře, dobrého člověka, sportovce a muzikanta. Žije ve vděčné paměti všech, jež léčil, jimž pomáhal a jež potěšil.

Osobností letošního měsíce března je klavíristka

Jarmila Cásková - Malendová, laureátka Ceny města Olomouce v oblasti hudby 2005
(nar. 25. března 1934 v Olomouci; zemřela tamtéž 1. července 2008)

Jarmila Cásková - Malendová patří mezi významné osobnosti, jež studovaly na Dívčím reformním reálném gymnáziu a po jeho začlenění do SGO dokončily své vzdělání na Slovanském gymnáziu Olomouc (v maturitním ročníku 1953). Jejím životním osudem se stala hudba, především ve smyslu interpretačním. I když od dětství projevovala výrazné hudební vlohy, dosáhnout reprodukčního mistrovství nebylo pro ni snadné. Jejím velkým životním vzorem byl její otec, který byl uměleckým knihařem, sám maloval (svými obrazy vytvořil stovky dokumentů koloritu dnes již zaniklého půvabu města Olomouce) a nadšeně se amatérsky věnoval divadlu. Paní Jarmila Cásková - Malendová studovala na FF UP teorii hudební vědy. Intenzívním studiem klavírní hry u prof. Františka Maxiána na pražské AMU si vypěstovala nezbytné rysy své osobnosti, především houževnatost, mimořádnou náročnost na kvalitu a technickou přesnost, z hlediska lidského pak mimořádnou schopnost komunikovat, organizovat a překonávat svízele života.

Z hlediska profesního prožila paní Jarmila Cásková - Malendová svůj život v olomouckém divadle. Tam poznala svého životního partnera, operetního pěvce a výtečného herce Adolfa Cáska, představitele mnoha významných rolí a později - když ho mozková příhoda upoutala na vozík – i bystrého recenzenta a glosátora divadelního dění v Olomouci. Jejich dcera Dagmar se také vydala po stopách svých rodičů na prkna, která znamenají svět, vystudovala herectví a působí v pardubickém divadle.

Paní Jarmila Cásková - Malendová během své padesátileté profesní kariéry byla především korepetitorkou, onou šedou eminencí, která, ač neviděna publikem, měla nemalý podíl na kvalitě mnoha inscenací jak v operetě, tak v opeře, ba dokonce i v činohře, šlo-li o hru se zpěvy. Její klavír si zasvěcení diváci do inscenací dokázali zakomponovat a jejich potlesk patřil i jí, ač se na scéně „neděkovala“. V dějinách olomouckého divadla je zapsána natrvalo, i když se o ní ani v divadelním archívu mnoho dokumentů nevyskytuje. Múzy se do zaprášených obálek obtížně vtěsnávají! Svědectví ale vydávají programové listy stovek inscenací…

Po odchodu na zasloužený odpočinek paní Jarmila Cásková - Malendová v sobě objevila nebývalý energetický fundament: využila absence lehkonohé divadelní múzy, k níž došlo spojením operního a operetního souboru v olomouckém Moravském divadle a začala pořádat se členy bývalé olomoucké operety pořady, na něž zvala k hostování i své přátele z opery a z činohry. Alespoň částečně tak nahradila hodolanskou scénu, která byla proslulá hudebním žánrem. V roce 1993 se koncerty konaly každé dva měsíce v Geislerově sále Žerotína, od roku 1994 již každý měsíc v Muzeu umění. Vtipně koncipované večery mají již po léta zakódován osobitý šarm, nekonvenční humor a vzácnou vitalitu své dramaturgyně, korepetitorky i živé interpretky. O smysluplnosti jejího úsilí svědčí skutečnost, že sál byl při těchto koncertech vždy plný… V březnu 2006 se konal již jubilejní stodvacátý koncert!! Paní Jarmila Cásková - Malendová připravila i množství koncertů pro nemocnice a kulturní zařízení dalších měst. S velkým zájmem se setkaly i koncerty pořádané pro olomouckou věznici…

Systematické činorodé aktivity paní Jarmily Cáskové - Malendové ji přivedly v roce 2005 mezi laureáty Ceny města Olomouce v oblasti umění. Na Slovanském gymnáziu jsme na ni mimořádně hrdí.

Osobností měsíce února 2009 je absolvent Slovanského gymnázia z roku 1891

Fischer Richard, JUDr. - legendární olomoucký starosta z let 1923 - 1939
(nar. 27. března 1872 v Lošticích; zemřel v Olomouci před 55 lety 4. února 1954)

Ve 20. století se o město Olomouc zcela mimořádně zasloužili dva čeští vlastenci s německým příjmením Fischer. Nebyli příbuzní a pouze jeden je absolventem Slovanského gymnázia. Oběma však byla společná láska k městu Olomouci, které se snažili zvelebit, vznešené mravní hodnoty, jimž bylo oddáni, i nevděk, který sklidili za svoji práci.

Známějším z obou je patrně pan Josef Ludvík Fischer, světově uznávaný filozof, humanista, sociolog, spisovatel, účastník západního odboje, univerzitní profesor a první rektor Univerzity Palackého (1946 - 1949). Lidmi, kteří se sami pasovali na něčí revoluční předvoj, byl rektorského místa zbaven, nakonec z univerzity vyštván a v následujících letech soustavně umlčován. O skutečném vztahu k panu rektorovi J. L. Fischerovi však podali svědectví sami studenti a obyvatelé města Olomouce na jaře v překrásně nadějném roce 1968. Při studentském majálesu byl J. L. Fischer hostem tehdejšího rektora pana profesora Metelky, s nímž společně projížděl kočárem olomouckými ulicemi. Byl poctěn ovacemi, náležejícími státníkům…

Legendární starosta města Olomouce z let 1923 - 1939, pan JUDr. Richard Fischer se podobné satisfakce nedočkal. Zemřel v ústraní v období nejzhoubněji rozbujelé totality dne 5. února 1954 (je pochován ve svém rodišti Lošticích). Přípravou k jeho zcela mimořádně úspěšné kariéře advokáta, politika, poslance, žurnalisty, spisovatele a národohospodáře bylo právě studium na Slovanském gymnáziu. Po maturitě v roce 1891 studoval na UK v Praze práva a v roce 1896 zahájil advokátní praxi v Olomouci. Vzápětí impozantně vstoupil do společenského a politického života. Programem poslance Moravského zemského sněmu JUDr. Richarda Fischera bylo spravedlivě rovnoprávné postavení Čechů a Němců v Olomouci a hospodářská prosperita města. Uskutečnění svých předsevzetí obětoval i vlastní soukromí. S nevšedním elánem pracoval v olomouckých českých vlasteneckých spolcích, napsal stovky článků, proslovil bezpočet přednášek Postupně se vypracoval v renomovaného znalce a úspěšného praktika v otázkách finančních, národohospodářských i školských. Neustále byl činný žurnalisticky a napsal i přes 40 samostatných publikací, které jsou cennými dobovými dokumenty. Do křesla starosty statutárního hl. města Olomouce byl poprvé zvolen v roce 1923, pak znovu a s velkou převahou v roce 1927 a 1932!

JUDr. Fischer byl duchovním otcem projektu „Velká Olomouc - město hospodářsky silné, kulturně vynikající a sociálně vyspělé“. O své město se staral mimořádně svědomitě. Životem a problémy Olomouce doslova dýchal. Denně navštěvoval stavby financované z městských prostředků, hovořil na chodníku s občany o jejich problémech, neohlášen přicházel do dílen, obchodů i domácností. V městě Olomouci byl pan starosta Fischer prvním mezi rovnými. Za jeho řízení městských záležitostí byly položeny základy demokratické správě města, s minimálním úřednickým aparátem byly zajištěny všechny jeho funkce, byl vzájemný respekt mezi zde žijícími Čechy a Němci. V době těžce doléhající hospodářské krize byla pro lidi práce, Olomouc vzkvétala, zbavovala se krunýře hradeb tereziánské pevnosti. Z prostředků městského magistrátu se vystavělo 8 škol a další veřejné budovy, velkoryse byla řešena dopravní situace ve městě, městské parky a zahradnická výzdoba města patřily k nejkrásnějším v Československu… 15. březen 1939 byl nejen neštěstím celého českého národa, ale i dnem osobní tragédie tohoto skvělého člověka. JUDr. Richard Fischer byl svého úřadu násilně zbaven a z radnice vykázán. Bylo mu tehdy 67 let…

Velikost díla tohoto významného absolventa Slovanského gymnázia nesnižuje ani patina času. Lze si jen přát, aby ve vztahu ke svému městu v jeho šlépějích kráčeli i absolventi současní.

Osobností ledna 2009 studenti zvolili profesora Podpěru

Podpěra Josef, PhDr., univ. prof. - botanik, pedagog, rektor MU, akademik ČSAV
(nar. 7. ledna 1878 v Jílovém u Prahy; zemřel v Brně 18. ledna 1954)

Když byl mezinárodně uznávaný botanik prof. František Polívka ustanoven ředitelem nově založené olomoucké České reálky, snažil se pro Slovanské gymnázium získat sobě důstojného nástupce. V září roku 1904 předal výuku přírodopisu tehdy šestadvacetiletému absolventu Univerzity Karlovy Josefu Podpěrovi.

V následujících čtyřech letech byl přírodopis na Slovanském gymnáziu nejoblíbenějším předmětem. Svým vyhraněným zájmem o botaniku oslňoval prof. Podpěra již za vlastních gymnazijních studií v Mladé Boleslavi. Na Univerzitě Kalově se v roce 1902 aproboval pro vyučování přírodopisu, matematiky a fyziky. V následujícím roce složil rigorózní zkoušku z biologie, geologie a paleontologie. Studentům Slovanského gymnázia imponoval nesmírným rozsahem svých znalostí.Ale také vlídným přístupem. Pravidelnými botanickými vycházkami, do té doby nevídanými, zásadně změnil tehdejšími striktními školskými předpisy definovaný vztah učitele a žáka. Terénem šli vždy kamarádi - za vedra i za deště - ale vždy radostně za poznáním tajemství přírody.

Prof. Podpěra jezdil o prázdninách i do zahraničí (Turecko, Dalmácie, Německo, Dánsko) Povzbudivá společnost prof. Fr. Polívky a prof. J. Lause násobila jeho odborné snažení. Během svého působení na Slovanském gymnáziu (1904 – 1908) publikoval v odborných časopisech 72 příspěvků! Vznikla zde Podpěrova studie o vlivu doby ledové na naši květenu, ale i zásadní práce Vývoj a zeměpisné rozšíření květeny zemí českých (1906) a Květena Hané (1908). Metodika jeho práce vyžadovala četné spolupracovníky v terénu. Nacházel je mezi učiteli na venkově, Čechy a Němci, i aktivní činností ve Vlastenecké společnosti muzejní. V roce 1908 mu byla nabídnuta možnost přejít do Brna, které bylo centrem tehdejšího vědeckého a kulturního snažení. Prof. Podpěra tam učil na II. České reálce. Intenzivně pracoval v Přírodovědeckém klubu, jehož činnost od roku 1911 zásadně ovlivňoval svojí aktivitou a organizačními schopnostmi jako předseda.

Za 1. světové války byl v roce 1915 na ruské frontě u Przemyšlu zajat. Válečná strádání proměnil prof. Podpěra v nesmírně plodné období svého života. V krátké době se naučil rusky. Pro místní odborníky představoval jediný kontakt s kulturním světem. Z vděčnosti mu umožnili prostudovat v přírodovědeckém oddělení muzea v Ufě a později i na univerzitě v Tomsku dokladový materiál z lokalit pro Středoevropana jinak nedostupných. V době zuřící občanské války jako čs. legionář studoval květenu Uralu, jihoruských a středoasijských stepí, botanizoval v sibiřských pohořích i v tajze. S Čs. legiemi se vrátil přes Vladivostok a Panamu v roce 1920 lodí domů.

Vzápětí byl dr. Podpěra jmenován řádným profesorem botaniky Masarykovy university v Brně. Nadšeně organizoval výměnu rostlin s botanickými zahradami celého světa. Pro ústavní herbáře tak získal unikátní sbírku se 400 000 položkami! Zkompletoval rozsáhlou knihovnu s 15 000 svazky odborné literatury. Se svými spolupracovníky vybudoval v Brně z bramborového pole současnou univerzitní botanickou zahradu. Napsal na 300 vědeckých pojednání o geografickém rozšíření rostlin, vedl stovky botanických exkurzí, o výsledcích své vědecké práce přednášel na botanických kongresech v Rumunsku, Švédsku, Anglii, Francii, Holandsku, Bulharsku a v Rusku. Byl poctěn čestným členstvím v řadě botanických společností, mj. i v Societas pro fauna et flora Finnica v Helsinkách. Mj. napsal skvělé dílo Květena Moravy ve vztazích systematických a geobotanických, monografii Conspectus muscorum (vypracoval se na světově uznávaného odborníka v bryologii), široké veřejnosti věnoval populární Klíč k určování výtrusných rostlin. Ve dvou funkčních obdobích byl děkanem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. V jejím čele stanul v roce 1937 jako rektor. Po válce byl zakládajícím členem Čs. akademie věd.

V paměti spolupracovníků a žáků zůstává prof. Podpěra jako prostý a čestný člověk s mimořádným vědomím odpovědnosti. Znaje ubohost ruských poměrů, snažil se mírnit krutý úděl ruských porevolučních emigrantů u nás. Studenty dokázal nadchnout pro svůj obor a upřímně se radoval z jejich úspěchů. - Dodejme, že prvním souvislým pedagogickým působištěm prof. Josefa Podpěry bylo olomoucké Slovanské gymnázium, že zde našel příznivé klima pro svoji vědeckou práci i své celoživotní přátele.

Osobností měsíce prosince 2008 je významný architekt

ing. arch. Antonín Škamrada

Bystrovanský rodák Antonín Škamrada (nar. 4. prosince 1928) studoval olomouckou Českou reálku, na níž maturoval v roce 1948 ve třídě prof. Štěpánky Gregorové. Po studiích architektury působil v letech 1952 – 1956 jako asistent na katedře urbanismu Fakulty architektury VUT v Brně, dalších 11 let ve Stavoprojektu Olomouc a v letech 1967 - 1971 v Útvaru hlavního architekta města Olomouce. Od roku 1991 byl vedoucím ateliéru Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Olomouci. Souběžně se v letech 1982 - 1987 věnoval pedagogické činnosti na katedře výtvarné výchovy PdF UP.

Jeho rukopis nese bezpočet projektů, které se po své realizaci staly neodmyslitelnou součástí našeho života. Projektoval např. mj. regeneraci historického jádra města Olomouce, Šumperka, Hranic, Nového Jičína, rekonstrukci Edelmannova paláce (Olomouc, Horní nám. 5), knihkupectví Velehrad, úpravy interiérů olomouckého Arcibiskupského paláce, rekonstrukci Stojanova na Velehradě, vnější plášť katedrály sv. Václava v Olomouci a rekonstrukci zámků ve Velkých Losinách, Tovačově, Mor. Třebové a aktuálně i olomoucké Konzervatoře evangelické akademie adal.

Z nově realizovaných staveb projektoval v Olomouci budovu Teplotechny, Vysokoškolské koleje na Envelopě, Krajský pedagogický ústav a řadu rodinných domů. Jeho autorskou pečeť nese interiér zámku ve Velké Bystřici, hlavní nádraží ČD Olomouc a Vrchní soud v Olomouci…

Ing. arch Antonín Škamrada se zúčastnil 23 architektonicko-urbanistických soutěží (včetně mezinárodních), v nichž získal 5 prvních cen, 3 druhé ceny a 2 kolektivní odměny (centrum bulharské metropole Varny). Pan ing. arch. Škamrada je jako architekt i jako olomoucký občan nejvíce hrdý na svůj podíl při rekonstrukci Klášterního Hradiska Olomouc, v němž projektoval generální opravu fasádního pláště (jehož rozvinutá délka je 1250 m!!!) s několika sty okny nejrůznějších velikostí a tvarů, s mřížemi a hektary omítek, se čtyřmi nárožními věžemi a velkou střední věží, která byla po požáru od roku 1856 bez vrcholu (podle starých rytin projektoval repliku původní barokní helmy). Projekt zahrnoval i výměnu krytiny na celé střeše, opláštění věží měděným plechem a úpravu všech čtyř nádvoří.

Profesní kariéra pana architekta Antonína Škamrady vyvrcholila projektem rekonstrukce tohoto olomouckého architektonického skvostu, který byl v roce 1995 vyhlášen národní kulturní památkou. Tato stavba získala v Olomouci „Cenu desetiletí“. K životnímu jubileu přejeme panu architektovi Antonínu Škamradovi, který maturoval na naší škole v roce 1948, do dalších let pevné zdraví a tvůrčí pohodu!

Osobností měsíce října 2008 je

JUDr. et PhDr. Zdeněk Šprinc
(nar. v Prostějově 2. 7. 1919)

Zdeněk Šprinc absolvoval Slovanské gymnázium v osudovém roce 1938 v oktávě prof. Karla Meningera. Po válce dokončil studia práv v Brně a doktorát obhájil i na Filosofické fakultě v Olomouci. Po zrušení Obchodní a živnostenské komory, která byla jeho prvním působištěm, pracoval na investičním odboru KNV Olomouc. Zde podporoval rozvoj olomouckých škol (mj. se zasloužil o stavbu nové budovy pro gymnázium v Olomouci – Hejčíně a Teoretických ústavů Lékařské fakulty UP…). V duchu tradice své rodiny (jeho otec byl spiritus agens českého společenského života v Olomouci, zakládajícím ředitelem Olomoucké městské knihovny a zakladatelem moderního knihovnictví v ČSR – k jeho uctění je knihovna na Nové ulici pojmenována Knihovna prof. Antonína Šprince) se rovněž mimořádně angažoval i v kulturním životě našeho města. Byl mj. autorem libret k řadě výstav, redaktorem Zpráv Vlastivědného muzea Olomouc, napsal předmluvu k prvnímu vydání Smahelovy reprezentativní publikace Olomouc ve fotografii…

Zdeněk Šprinc se vždy s velkou hrdostí hlásil k Slovanskému gymnáziu, byl členem výboru pro oslavy 90. výročí založení školy a v roce 1967 dokonce předsedou Výboru pro oslavy 100. výročí založení Slovanského gymnázia. Zasloužil se i o vydání sborníku „Pocta Slovanskému gymnasiu 1867 – 1967“ (a v pozdějších letech i o vydání revue GAUDEAMUS /v roce 1973 za red. dr. Kupky/ i Adresáře absolventů SG /v roce 1978, autor MUDr. Juryšek/). Následně založil a po 20 let úspěšně řídil Sekci Slovanského gymnázia ve Vlastivědné společnosti muzejní Olomouc, která si kladla za cíl (cit.) „uchovávat tradice a odkaz této věhlasné školy a vyvíjet aktivity, které tyto tradice naplní smyslem současnosti“, což se mu skvěle podařilo.

Náš spolužák Zdeněk Princ měl ryzí charakter, rovněž měl na vysoké úrovni dar slovního projevu a osobní šarm. Diplomaticky navazoval kontakty s tehdejšími autoritami a vysoce postavenými osobnostmi kulturního a politického života. Byl jednatelem a později i předsedou studentského odboru Národní jednoty, zasloužil se i o ustavení Svazu vysokoškolského studentstva, jehož byl prvním výkonným místopředsedou. Svými aktivitami se mimořádně zasloužil o obnovení olomoucké univerzity. Neúnavně organizoval setkání s významnými politickými osobnostmi, koncipoval rezoluce, pronášel projevy… Při obnovení olomoucké university vedl i studentskou delegaci k presidentu dr. Edvardu Benešovi (viz foto při projevu).

Osobně si pana dr. Šprince vážím i pro jeho statečnost, s níž v srpnu 1968 mezi rozhořčenými Olomoučany, diskutujícími mezi tanky, shromažďoval podpisy pro petici za odchod okupační armády…

V posledním desetiletí svého života byl náš spolužák dr. Zdeněk Šprinc velmi těžce nemocen a slepý. Přesto se s obrovskou vnitřní silou zúčastňoval kulturního života našeho města a velmi se angažoval v sekci zrakově postižených OV Svazu invalidů. Zemřel 23. října 1988.

Současné Slovanské gymnázium naplňuje jeho odkaz vysokou úrovní své práce i nebývalou péčí o tradice školy.

Zemřel profesor Milan Břeň

Počátkem prázdnin, dne 2. července 2008, zemřel náhle ve věku 61 let pan profesor Milan Břeň. Na Slovanském gymnáziu od počátku devadesátých let svou odborností, schopnostmi a nadšením přetvářel hodiny obávané chemie a biologie v dobrodružné výpravy za krásou přírody a poznáváním zákonitostí přírodních věd.

Prof. Břeň měl rád studenty a studenti měli rádi jeho. Byl to jejich Břeňoušek.

Celoživotním zájmem pana prof. Břeně byla paleontologie, sběr zkamenělin, minerálů a polodrahokamů. Ve své odborné práci se věnoval komplexnímu výzkumu devonských vápenců v lomu v Čelechovicích na Hané, známém jako bohaté naleziště trilobitů. Svůj výjimečný pozorovatelský talent uplatnil i při fotodokumentaci nejrůznějších přírodních objektů. Je také autorem rozsáhlé kolekce fotografií zachycujících krásy Olomouce, jejímž byl oddaným patriotem. Základní vojenskou službu absolvoval prof. Břeň u elitní jednotky chemického vojska, s níž prošel speciálním výcvikem pro detekci jedovatých bojových chemických látek v zamořeném prostředí. Jeho rozsáhlé schopnosti v této oblasti a mimořádná odvaha byly oceněny povýšením do důstojnických hodností (do zálohy přešel v hodnosti kapitána).

Prof. Břeň měl ale i rozsáhlé botanické znalosti, bez povšimnutí nenechával ani broučky, motýly, a měl neustálý přehled o tom, co kde roste, co kde kvete, příp. co zraje. Studentům se věnoval nad rámec svých služebních povinností. Každoročně některý z jeho svěřenců uspěl v okresním, nebo i v krajském kole Biologické olympiády. Prof. Břeň byl správcem odborné biologické učebny, biologických a geologických sbírek, je spoluautorem školního vzdělávacího plánu pro nižší třídy Slovanského gymnázia…

Prof. Milan Břeň měl vzácnou schopnost rezonovat s přírodou. Byl renomovaným odborníkem v paleontologii. Každý kámen uměl pojmenovat jeho odborným názvem, znal jeho chemické složení, krystalografické uspořádání, jeho původ i fyzikální vlastnosti, jeho použití a desítky dalších zajímavých informací.

Kolega Břeň měl svůj svět, který příliš neovlivnila dnešní uspěchaná doba. Vyznával prosté fundamentální hodnoty - čestné jednání, poctivou práci, asketickou skromnost. Nikomu nezáviděl, každému přál! O jeho charakteru svědčí i skutečnost, že se před lety ujal na ulici opuštěného psíka, který v domácnosti u Břeňů dostal obrovskou životní šanci stát se významným členem rodiny.

Milan Břeň byl přes svoji skromnost nesmírně bohatý člověk. Nade vše mu byla jeho rodina. Měl harmonické manželství, byl dobrým manželem a starostlivým otcem, který se své dceři velmi věnoval. Spektrum jeho zájmů bylo opravdu široké. Měl osobitý humor a nebývale rozvinutou schopnost vnímat i poezii všedních dnů. Doma býval věčně obložený knihami, měl přehled v literatuře, po celá desetiletí budoval svou sbírku poštovních známek, se svojí manželkou a s dcerou sdílel zájem o vážnou hudbu…

Prof. Břeň po celý život hledal, nalézal a objevoval. V přírodě prožil mnoho šťastných chvil. Se zaujetím učil své studenty poznávat kameny, z nichž jsou postaveny historické budovy, mosty a chrámy, ale i určovat plevele, které bojují o přežití např. ve spárách olomoucké dlažby. Měl i krásnou pedagogickou zásadu, již vyjádřil slovy: „Hodina, v níž se žáci nezasmějou, je ztracená!“ Studenti a jejich profesor Břeň v terénu, to bývali doslova kamarádi, náruživě zkoumající přírodu!

Pan prof. Milan Břeň byl svědomitý a zapálený kantor. Vždy jednal přímo a čestně. Nikdy neustrnul, snažil se novým poznáním neustále rozšiřovat své obzory a získané vědomosti předávat dál. Stal se tak neodmyslitelnou součástí Slovanského gymnázia vnímanou studenty, kolegy i olomouckou veřejností jako osobnost s rozsáhlými znalostmi, jako vzdělaný a nesmírně laskavý člověk.

Čest jeho památce!

Oceněním celoživotní práce pilířů pedagogického sboru Slovanského gymnázia Olomouc Mgr. Luďka Bartoše, RNDr. Jana Jelínka a RNDr. Josefa Látala je udělení nejvyššího resortního vyznamenání Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně jako vyjádření úcty za jejich tvůrčí pedagogickou práci a celoživotní příkladné morálně-společenské postoje, které jim u příležitosti Dne učitelů dne 30. března 2005 předala ministryně školství JUDr. Petra Buzková.

Ocenění profesoři

Mgr. Luděk Bartoš

Lidské a odborné kvality Mgr. Luďka Bartoše, jeho celoživotní pedagogický profil a rozsáhlá aktivní redakční, ediční a publikační činnost, zejména v oblasti regionálního školství Olomoucka, svým rozměrem a kvalitou z něj činí autoritu požívající respekt širokého okolí. Patří k osobnostem upřednostňujícím odbornost, neokázalou práci, vždy korektní a vstřícné postoje k studentům, k rodičům i ke kolegům.

Luděk Bartoš pochází z Olomouce-Bělidel. Narodil se 30. listopadu 1944, v Olomouci vystudoval gymnázium i Filozofickou fakultu Univerzity Palackého, obor český jazyk a literatura - ruský jazyk. V letech 1967 - 1971 působil ve vojenském školství na katedře všeobecného vzdělání Vyššího leteckého učiliště v Košicích. Vzhledem ke své občanské angažovanosti v letech 1968/1969, za veřejné přihlášení se k Masarykovým ideálům a zcela odmítavý postoj k okupaci naší republiky vojsky Varšavské smlouvy byl z armádního školství vyhozen, s trvalým zákazem pedagogické práce.

Následujících 10 let pracoval jako inventurník n.p. KNIHA Olomouc a posléze jako vedoucí prodejny KNIHA. V té době pomáhal rozšiřovat i samizdatovou literaturu a byl ve styku s odpůrci tehdejšího režimu. Mgr. Bartoš v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum, v letech 1990/91 byl místopředsedou Odborového svazu vydavatelství, nakladatelství a knižního obchodu Čech a Moravy. Po roce 1990 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a byla mu udělena medaile Za zásluhy o ČSLA.

Prof. Luděk Bartoš byl v roce 1991 plně rehabilitován a vrátil se k pedagogické práci na Slovanském gymnáziu, v níž spatřuje naplnění svého životního poslání. Je členem Kolegia ředitele Slovanského gymnázia a předsedou předmětové komise českého jazyka a literatury. Svou lásku k literatuře předává studentům i jako správce žákovské knihovny Slovanského gymnázia. Aktivně pracuje ve Vlastivědné společnosti muzejní Olomouc a v Masarykově společnosti.

Přirozená autorita Mgr. Bartoše přispěla k jeho jmenování výchovným poradcem Slovanského gymnázia. V této funkci účinně řeší výchovné a vzdělávací problémy studentů. Svými postoji významně přispívá k profilaci Slovanského gymnázia jako moderní školy (jeho studenti např. uspěli v řadě literárních soutěží, např. Hlavnice A. C. Nora, Evropa ve škole, Olympiáda v českém jazyce, Wolkerův Prostějov…), současně se inspirující i ze studnice vlastních bohatých tradic. Prof. Bartoš redigoval tři almanachy vydané k jubileím školy: V sýpkách ducha (1992), Primum necessarium (1997) a …vzděláván budiž… (2002), má významný podíl na vydání publikace Buď zdrávo nám, gymnasium dívčí… (1999), Slovanské gymnázium literární (2000) a jako korektor díla spolupracoval na vydání publikace Z paměti literární Olomouce (2004). Všechny jmenované publikace mají velkou vypovídací hodnotu a jsou hodnoceny jako díla zásadně přispívající k dokumentaci vývoje regionálního školství na Olomoucku.

Prof. Bartoš společně s ostatními členy profesorského sboru a žáky školy po dobu celé své dovolené v roce 1997 denně manuálně pracoval na odstraňování následků povodně z července 1997 na elokovaném pracovišti Slovanského gymnázia, v budově v Pasteurově ulici č. 19.

RNDr. Jan Jelínek

Generace studentů Slovanského gymnázia i spolupracovníci vnímají dr. Jana Jelínka jako vzdělaného a moudrého pedagoga s širokou paletou znalostí a se schopnostmi jejich aplikace v souvislostech, který výuku oborů své aprobace - chemie a biologie - povznesl na této škole na nebývalou úroveň. Současně svými nekonformními občanskými postoji byl vždy příkladem charakterního a čestného kolegy hájícího i v složitých dobách minulých zájmy řadových učitelů. V letech 1990 - 1995 se výrazně podílel na koncipování nových školských odborů. Slouží ke cti dr. Jelínka a k užitku Slovanskému gymnáziu, že po listopadu 1989 odmítl nabízené funkce a před kariérou dal přednost uplatnění své odbornosti a bezprostřední práci se studenty ve škole.

RNDr. Jan Jelínek se narodil 27. srpna 1941 v Nových Hvězdlicích na Vyškovsku. Od útlého dětství žije v Olomouci. Po absolvování Střední průmyslové školy chemické v Přerově v roce 1959 pracoval rok jako provozní chemik v podniku FARMAKON Olomouc, odkud odešel studovat chemii a biologii na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého. V té době se aktivně věnoval i vrcholové házené (do roku 1966 jako hráč, v letech 1978 - 81 jako trenér TSM). Prvním působištěm dr. Jelínka byl Ústav pro vzdělávání zahraničních studentů při UK v Praze. Působil zde jako odborný učitel chemie a jako metodik pro výuku chemie. Napsal tehdy učebnici Obecná a anorganická chemie, která vyšla v SPN Praha ve dvou vydáních (1974 a 1976), a byl i spoluautorem učebnice Mineralogie a geologie (SPN Praha, 1975).

Od svého návratu do Olomouce v roce 1976 dr. Jelínek působí na Slovanském gymnáziu. Jeho odbornost, nebývalý přehled v oboru a pedagogické schopnosti spontánně vedly k jeho zapojení do práce Krajské komise chemické olympiády v Ostravě a od roku 2001 v krajském metodickém kabinetu PC Olomouc. I v současnosti je členem pracovní skupiny KÚ zabývající se organizací studentských soutěží a olympiád. Předmětem trvalého zájmu dr. Jelínka byla metodika a didaktika chemie, kterou řešil i ve své doktorské rigorosní práci, kterou obhájil v roce 1986.

Téměř tři desetiletí se dr. Jelínek obětavě a s nadšením věnuje práci s talentovanými studenty, která byla během let ve všech kategoriích chemické a biologické olympiády a v Studentské odborné činnosti opakovaně završena úspěchy nejen v okresním a krajském kole, ale i v měřítku celostátním.

Profesor Slovanského gymnázia RNDr. Jan Jelínek je uznávaným odborníkem, jemuž jsou svěřovány recenze učebnic biologie a chemie pro základní, střední i vysoké školy, bývá i respektovaným oponentem výzkumných úkolů řešených na katedrách UP, byla mu dána důvěra k práci v konkurzní komisi pro výběr nových pracovníků kateder UP. Profesní autorita dr. Jelínka směřovala v roce 2000 k jeho jmenování do pracovní komise pro reformu maturitních zkoušek z biologie (CERMAT, ÚIV při MŠMT Praha).

RNDr. Jan Jelínek je autorem řady vyhledávaných učebnic biologie pro gymnázia (např. Biologie prokaryot, nižších a vyšších rostlin, hub; Biologie a fyziologie člověka; Úvod do obecné genetiky) i hlavním autorem celostátně používané a mimořádně úspěšné učebnice BIOLOGIE pro gymnázia (od roku 1997 tato učebnice vyšla již v sedmi vydáních v počtu 85 tisíc výtisků).

V roce 1997 byl dr. Jelínek příkladem ostatním kolegům i studentům v odstraňování následků škod po povodni, která postihla elokované pracoviště Slovanského gymnázia (budova v Pasteurově ul. 19). V době docházky Jelínkových dětí do LŠU Žerotín byl RNDr. Jan Jelínek jako předseda Rodičovského sdružení této umělecké školy významným spolupracovníkem pana ředitele Šuby a po jeho náhlém úmrtí i velkou oporou nově nastoupivší paní ředitelce v jednáních při předávání stávajícího objektu školy s velmi rezolutním restituentem (řád Dominikánů) a při stěhování ZUŠ Žerotín do nového objektu ve zrekonstruovaných Jezdeckých kasárnách. Současně byl od roku 1985 i členem výboru Kruhu přátel hudby při PKO. V letech 1989 - 2001 jako tajemník přispěl k jeho transformaci ve Spolek pro komorní hudbu. Společně s předsedou SKH univ. prof. MUDr. J. Procházkou, CSc. tak přispíval a dosud přispívá k rozvoji kulturního života občanů města Olomouce.

Osobnost RNDr. Jana Jelínka výrazně přesahuje rámec školy i regionu. Zásadové občanské postoje, činorodá práce a podnětné pedagogické přístupy tohoto vzdělaného a moudrého člověka jsou jedinečným vkladem do života generacím studentů a vzorem všem, jimž povolání učitele je životním posláním.

RNDr. Josef Látal

Silnou stránkou kolegy RNDr. Látala je uvážlivé jednání, koncepční systémové řešení problémů, důslednost, vytrvalá a přesná práce. Nadán je i schopnostmi popularizovat objevy astronomie a teoretické i experimentální fyziky, přístupnou formou vysvětlovat i jevy nadmíru složité a výklad podpořit efektním experimentem. Motivuje studenty Slovanského gymnázia již 39 let k aktivnímu poznávání zákonů své "královny přírodních věd" - fyziky. Od počátku devadesátých let se dr. Látal úspěšně prosazuje i svými manažerskými schopnostmi jako skvělý organizátor a spolutvůrce nové koncepce práce školy.

Profesor Látal se narodil 15. září 1942 v obci Lípy u Slatinic na Olomoucku. Dětství ale prožil převážně v poválečné Oskavě u Uničova. Po maturitě na uničovském gymnáziu vystudoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého obory matematiku a fyziku. Absolvoval vojenskou službu na katedře fyziky vojenské vysoké školy v Brně a po krátkém působení v učňovském školství působí nepřetržitě od roku 1966 na Slovanském gymnáziu.

Studenti na něj vzpomínají jako na osobnost s hlubokým zájmem o svůj obor, se schopností přesně formulovat myšlenky. Každá jeho věta je úsporná, přitom obsažná a exaktní a většinou i mimořádně vtipná. Pod maskou strohé přísnosti v něm objevují šibalského glosátora veškerého dění na škole a sportovce, který ani v pokročilejším věku neváhá změřit si své síly se studenty třeba v cyklistice nebo v přespolním běhu, který k pohodě volných chvil na školních akcích přispěje písničkou a perfektní hrou na kytaru.

Odbornost dr. Látala je dána jeho hlubokým zájmem o fyziku, který potvrdil v roce 1984 i rigorosními zkouškami a obhajobou doktorské práce ze speciální teorie relativity. Ve svých hodinách fyziky důsledně uplatňuje koncepci polytechnického chápání fyzikálních jevů a jejich souvislostí a cílevědomě formuje fyzikální obraz světa svých studentů.

S katedrou fyziky a didaktiky fyziky Přírodovědecké fakulty UP dlouhodobě spolupracuje v oblasti testování žákovských vědomostí a jako recenzent učebnic vydaných nakladatelstvím Prometheus. Po celou dobu svého pedagogického působení se dr. Látal věnuje práci s talentovanými žáky, jejichž úspěšnost ve FO je již pravidlem (jeden z jeho svěřenců dokonce zvítězil i v kole celostátním!). Úspěšná práce dr. Látala s talentovanými studenty i jeho práce organizační (RNDr. Látal byl v 90. letech předsedou krajské komise FO) byla oceněna diplomy a uznáními ÚV FO a Jednoty českých matematiků a fyziků.

V 80. letech dr. Látal působil jako výchovný poradce školy a v tomto oboru absolvoval i specializační studium. Od roku 1991 se převážně věnuje organizační a manažerské práci v týmu vedení školy. Je statutárním zástupcem ředitele s odpovědností za ekonomický chod školy a současně garantuje úroveň výuky přírodovědných předmětů. Všechny spolupracovníky si získal svou exaktností, schopností koncepčně vnímat problematiku a komplexně ji řešit, smyslem pro týmovou spolupráci, zásadovostí a nesmírným nasazením i snahou bez ohledu na čas a osobní nepohodlí v každém detailu úkol vždy precizně provést.

RNDr. Josef Látal v roce 1997 organizoval záchranné práce na povodní postižené části školy v Pasteurově ul. 19 a následně absolvoval snad stovky jednání s firmami, které se podílely na odstraňování povodňových škod. V současnosti vyvíjí značné úsilí při modernizaci školy, jejím vybavování učebními pomůckami a výpočetní technikou. Je všude tam, kde má být a kde je ho potřeba - školou doslova žije.


STUDIO GAUDEMUS OMNES